Archa v obležení, prolétlo mi hlavou, když jsem se v neděli večer blížila ke stejnojmennému pražskému divadlu. Říkala jsem si, že Dan Bárta & Illustratosphere asi přitáhnou značné množství hudebních nadšenců, ale tohle jsem vážně nečekala. Všude jen fronty, fronty a zase fronty. Poté, co jsem si jich pár vystála, jsem nakoukla do přeplněného sálu a po zjištění, že vzduch by se tam dal krájet, navrátila jsem se do jedné z front, konkrétně do té nápojové.

Nutné čekání na začátek koncertu jsem si krátila pozorováním složení návštěvníků. A že bylo co pozorovat! V Arše se v neděli večer sešli děti školou povinné, slečny v šatech, mladí intelektuálové s patkami a converskami na nohou, černě odění metalisté, manželské páry středního věku i starší dámy v lodičkách. Kdo by to byl řekl, že zrovna Bárta spojuje generace... Nebo snad v časopisech pro všechny tyto cílové skupiny psali, že chodit na Bártu je in? Masová oblíbenost Dana Bárty je pro mě záhadou. Co všichni tito lidé vidí na jeho pochybném oděvu, stále stejně vypadajícím účesu a podivném máchání pravou rukou? Proč se všem zatají dech, když Dan nesměle přistoupí na pódium, kouzelně pronese "dobrý večer" a spustí milý song z filmu "Horem pádem"?

Tohle všechno mi běželo hlavou ještě při druhé písni "Moje vina", ale s "Ránem" už jsem na ně zapomněla a nechala se unášet jemnými tóny produkovanými pány Jelínkem, Máchou, Balzarem, Slavíčkem a Friedlem, prostě celou Illustratosphere. Milé to seskupení. Baví mě na nich, že jsou každý mistrem svého nástroje a přesto si na scéně vzájemně dávají dostatek prostoru, čímž vlastně dokazují, že společně jim to zní také výborně. A ty jejich hrátky s tóny, při kterých užaslý divák jen zírá, zatímco páni muzikanti se na sebe jen spiklenecky usmívají. Zvládají tolik poloh, že jim je mohl kdekdo závidět, a oni se jimi ani nechlubí, předvádějí je se stejnou samozřejmostí, s jakou Robert Balzar hraje své sólo v úvodu písně "Živý". Jak jen to pojmenovat? Pokora? Asi ano.

Stejná pokora, se kterou Dan Bárta polohlasně děkuje za potlesk po každé písni, a stejná pokora, se kterou vypráví historky plné vtipných bonmotů, a s níž dokazuje ostatním umělcům, že to jde i bez vykřikování laciných frází. A jeho publikum si toho cení. I to nedělní v Arše to dokázalo ocenit a dodat sílu celému večeru, který byl zaznamenáván několika kamerami, aby měl Dan Bárta něco do archivu. Za tenhle archiv se rozhodně nebude muset stydět, bude mít uložen koncert s pomalým rozjezdem, který plynule vygradoval pomocí rychlejších hitů jako "Planetám" a "Etnika et Nikola" až na vrchol v podobě prvního přídavku "Killin’ Time". Koncert, ze kterého všichni přítomní odcházeli s dobrou náladou, někteří z nich si ty kouzelné melodie dokonce ještě pohvizdovali v tramvaji cestou domů.

Dan Bárta & Illustratosphere, Divadlo Archa, Praha, 23.4.2006