K Ready Kirken mám tak trochu sentimentální vztah. Nevím, jestli je to tím, že v době, kdy mi několik blízkých přátel říkalo: "Vykašli se na ni," hráli mi tehdejší Pardubáci empaticky "Pověz mi kamaráde" a že když jsem prožíval naivně snílkovské časy kombinované s počátky současného už pravidelného balzacovského ponocování, rozuměly mi "Dlouhý večery". A nebo za to mohl song "Je v mý hlavě" a fakt, že se to celé prostě tak nějak trefilo do doby, kdy mi bylo 18 a s city jsem nakládal mnohem citlivěji než dnes? Každopádně, když jsem se pak za čas dověděl, že se chystá deska "Krasohled", těšil jsem se na ni přes jistou kritickou nedůvěru k tuzemským interpretům dosti, "aby" pak nakonec byl jsem trochu zklamán. Zatímco první dvě studiovky utanuly i po letech v paměti prakticky celé, na "Krasohledu" si vybírám. Teď tu máme zprávu "Asi se něco děje". Je to niterní dopis, veselé psaní, nebo jen prázdná SMSka? Když jsem se o ní s Michalem Hrůzou loni bavil, pravil, že chce, aby aktuální věc byla jiná než introvertní "Krasohled". Jaká tedy je? Otazníky se mi tu začínají kupit, je čas odpovědět.

Fakt první? Říká se s floskulovitou oblibou, že něco dospělo. O hudbě Ready Kirken to však platí doslova a o mně v podstatě taky. Je otázkou, jak by mne dnes oslovilo album typu "Čekal jsem víc", kdyby se s ním nepojily ony jisté historické reálie. Tak jako tak, první dvě desky jsou zvukově syrovější a texty na mě dnes působí lehce mladicky a naivně, ovšem zároveň je v té hudbě cosi upřímného a silného. "Krasohled" je propracovanější, je na něm cítit snaha vyjadřovat se hudebně i textově jaksi dospěleji, formálně dokonalejší nemusí však vždy znamenat lepší. Aktuální "Asi se něco děje" jako by bylo dovršením této pomyslné řady. Bílý, čistý obal desky, stylizované ateliérové fotografie, i ony čisté, bílé, bez pozadí. Do toho všeho vloženo deset čistých pop-rockových skladeb plus jedno klasické video zachycující kapelu, jak hraje. Všechno je to čisté, pohodové, bez kontroverze, protikladů. Tomu odpovídá fakt druhý.

Fakt druhý? Texty mě neurazí, ani nenadchnou. Mám pocit, jako by se v nich už nic moc neřešilo, respektive jako by to vlastně nakonec bylo jedno. Asi se něco děje, tak o tom složíme verš a zapomenem na to. Místo hlubokých prožitků už sbíráme jen docela dobré zkušenosti. "Někdy jsou úžasné i noci bezesné, poslouchám cizí dech, pohyb v akordech, někdy jsou prospěšné i noci zbytečné, poslouchám potají, co si šeptají..." Někdy, nezáleží na tom kdy. "Možná jsi tam, možná jsi o kousek dál, možná už víš, možná, že se mnou dnes v noci odletíš..." A možná taky ne. Občas mám pocit, že jsou to verše až frigidní, samá možná, asi. A když jeden přece chce něco řešit, ten druhý řekne něco jako "Uvidíme, nechme tomu čas."

Fakt třetí? Písně jsou příjemné, líbivé, album se dobře poslouchá, ale právě pro svou neurčitost a nekonfliktnost vytváří spíš než poslechové hody jen vcelku milou kulisu. Hraje to, ale nikdo si s tím moc nehraje. Z desky svou lehkostí vybočuje "1+1" a melancholický "Listopad". Zajímavá je "Asi se něco děje", protože v ní slyším cosi jako Vypsanou fiXu, byť propíraný text ji po několika posleších činí zajímavou méně a méně. Typicky kirkenovskou skladbou jsou "Stopy zahladím", jen ta stopáž - přes pět minut je zkrátka moc. A fade-out, kterým je to ukončeno, možná symbolicky naznačuje zahlazení, ale mně se tam prostě nelíbí. Za vyloženě nijaké bych označil "Píseň probdělých nocí" a "Malého limonádového Joe". Všechno ostatní beru, ale nebere mě to. Rád si to pustím, je to příjemná pop-rocková deska, řemeslně zvládnutá. V záplavě toho, co se na nás valí, lehký nadprůměr. Občas si člověk něco z ní rád zabrouká. Ale když přemýšlím, jak bych ji fanouškům podobné hudby doporučil, nenapadá mě nic než lakonické prohlášení v duchu názvu desky: "Asi se ti to bude docela líbit." Ostré kytarové riffy byly obroušeny, hrany zahlazeny, spíš než Manic Street Preachers mi to připomíná takové Chinaski.

P. S.: Na konci desky je přes Michalovu zálibu v symbolismu i jedno explicitní vyznání: "Já přiletím k vám, vesmírem plout už nemůžu sám, tak dlouho znám, dávno tě znám, letěl jsem tmou, všechno co mám, ti s chutí dám." Veršuje se to, tak jako se zítra bude veršovat verš jiný. Kolikrát jsem něco podobného napsal v SMSce? Mrzí mě to u mé oblíbené kapely. I proto to možná vyznívá kritičtěji než konečný numero verdikt.