Makrorecenze 'Poison On Your Spoon' Nieriky

18.05.2006 05:00 - Redakce | foto: facebook interpreta

Kopřivnická Nierika vždycky stála tak trochu mimo hlavní proud. A nikdy se nestala skutečnou hvězdou. Na nové desce "Poison On Your Spoon" se inspirovala kytarovkami, které momentálně ve světě válí. Jak její pokus o úprk do rockových končin skončil? Na to se pokusí odpovědět na makrorecenze.
Nierika - Poison On Your Spoon
© facebook interpreta
Na severu Moravy vzniká spousta dobré muziky. To se ví už dávno: nemusí jít jen o tvrdé metalové věci, ale také inteligentní pop-rock. Příklad? Priessnitz nebo třeba Nierika. Ano, druhá jmenovaná má právě venku nové album "Poison On Your Spoon" a podle všeho učinila v uplynulých měsících a letech pořádný žánrový přemet. Stala se prý rockovou, kytarovou partou. Inu, někomu to konvenuje, někomu to vadí. David Věžník, který na musicserveru připravil hlavní recenzi, novinku Nieriky pochválil s výhradami - dal jí 6/10. Jenže to, jak se zdá, je hodnocení ojediněle nízké. Aspoň to dokládá naše makrorecenze.

Marie Malechová - 7/10

Poněkolikáté zaplňuji pokoj tóny z alba "Poison On Your Spoon" a říkám si, jak mám asi napsat svůj podíl do makrorecenze, když jsem u téhle desky vždycky usnula? Zpěv nezpěv Michala Burgeta v otvíráku "Undercover" mě pokaždé zarazí. Pozitivně zarazí. Nevím proč, ale ten příšerný song mě prostě baví. Nicméně potom jako bych skutečně spolkla dávku hořkého jedu z pořádně velké lžíce a pomalu jsem se vypravila do říše podivných snů. Snů plných mlčenlivých osob v černém, podezřelých a ošklivých stvoření, duchů, koček a myší, které jsem potkávala, když jsem bloudila ulicemi nočního města. Nad tmavými činžáky se nesl ženský hlas, ale nebyl tak příjemný jako ten, který jsem slyšela, když jsem se vzbudila včera v noci. Uprostřed malého náměstíčka hořelo. Plameny šlehaly až k záhonu barevných květin, u kterého stál nahý muž. Proud vody ho poslal někam do kouta mezi odpadky, ve kterých se přehrabovaly ty všudypřítomné kočky. Jedna z nich ho poškrábala. Podíval se bezmocně na stříbrné nebe nad sebou a zoufale vykřikl. Vzbudilo mě to. Měla jsem z toho nepříjemný pocit v žaludku. Z druhého dítka Nieriky budete mít sice divoké sny, ale nakonec si ho stejně oblíbíte.

Radek Antl - 7/10

To je mi proměna od chvíle, co jsem jí potkal naposled, Nieriku, dcerku z dětí Muchowových*. Kdysi stydlivá, do sebe uzavřená dívenka, koukám, nabyla sebevědomí a opustila své sourozence bydlet do garáže, kde teď drhne půjčenou kytaru. Bráchové a ségry se krapet diví, strejda Dušan ji však chápe - rock, nejlépe ten s nálepkou "indie", je dneska trendy, tak to holka prostě zkouší. Sice k její intelektuální povaze nesedne zcela přiléhavě, ale aspoň je někdy veselá. Vždyť ona se vrátí domů, buďto se sama unaví, nebo později, až tenhle styl vyjde z módy, říká si Dušan. A že obecné nadšení z mladých angloamerických, nejlépe "the" v názvu majících rockerů nemůže trvat věčně, tím si je takřka jist. Jen aby ji někdo nezbouchnul, strachují se příbuzní, typ lehce upocené, ale stále šik holky, co i v zadumaných náladách hledí nekazit legraci, je dost atraktivním za hranicemi. "Stačí, aby si Nierička psala s někým akčnějším, a je pryč." Dušan je uklidňuje, takových slečen přece dnes po světě chodí davy. A šikovné Nierice chodí nadšeně tleskat do garáže. Já tleskám též, byť o něco méně. Jako mlčenlivou intelektuálku jsem tu holku míval radši.

* označení "Muchowovy děti" ukradeno michalovi nanoru, pozn. autora

Tomáš Tenkrát - 7/10

Nieriku jsem poprvé zpozoroval před dvěma lety jako předkapelu Tata Bojs. To jest už víceméně jako kytarovou skupinu. Přiznám se, že jsem ani s "Hydroponicum" doposud čest neměl. Tudíž hodnotím "Poison On Your Spoon" jako nezaujatý. Po prvním poslechu mi deska prošuměla hlavou ani nevím jak, při druhém už to bylo lepší a při pátém už to bylo úplně v pohodě. Oni jsou totiž písně Nieriky opravdu velmi dobře propracované po producentské stránce a zejména pak jemné kytarové party ucho hladí moc hezky. Monika Lohrerová má příjemný hlas, který neruší, a když někdy za ucho zatáhne, tak se až zdá, že je to tak schválně. Deska "Poison On Your Spoon" obsahuje hodně výrazně melodických skladeb. Takoví oholenější a jemnější Southpaw se zálibou v melancholických, pomalu se linoucích a propracovaných smyčkách. Ruka Dušana Neuwertha je opravdu hooodně znát. Těžce depresivně na mě doléhá "Good Bye", naopak pozitivně působí třeba "Crystal" - možná vůbec nejlepší skladba z celého alba, s refrénem, který je nakažlivý jako dobrá nálada Lotyšů. Ještě musím zmínit "(R)evolution", kde mi kytara (zdůrazňuji POUZE kytara) sakra připomíná Pražský výběr. Suma sumárum "Poison On Your Spoon" je bezpochyby nadprůměrná deska, hlavně co se celkového zvuku a instrumentálního provedení týče. Jen kdyby si to všechno nebylo tak trochu podobné...

Dan Hájek - 7/10

Byl to vcelku příjemný srpen a loňský debut festivalu Love Planet přinesl mnoho pochutin. Jednou z nich byl i koncert Nieriky, ten se mi zamlouval dosti a už tehdy kopřivnická formace předvedla některé skladby, které našly místo na druhé desce "Poison On Your Spoon". Ta je ještě čerstvá a v hlavní recenzi moc pochval nesklidila. Ať už tedy převládá černočerné zabarvení obalu nebo ne, přesto se mi hudební vlnobití z repráků pozdává a zamlouvá. Kytarovější sound, místy taktně hrubšího a neuhlazeného stylu, si Nierika rychle osvojila. Na Love Planet to ještě nebylo až tak znát, ale na desce je vše plně rozvinuto do dospělosti. "Strawberry" je sladkůstkou po divoké "(R)evolution" a neřekl bych, že "Poison On Your Spoon" je pouze zvukově jednotvárnou a zapadající kulisou. Na singlu umístěné "1 000 000 Different Tomorrows" a "Satellite" do tohoto celku patří bez výhrad a klimbající "Naked" jim prapodivně vytváří svou zvukovou linií zajímavou ornou půdu pro zaujetí pozic na výsluní. I když zrovna "Naked" protáčel můj přehrávač nejčastěji, to možná pro svou jasně podchycenou podmanivost. Z potemnělých náladových atmosfér vyzvedne "Crystal", naopak přechod mezi "Good Bye" a "Stronger" je tak trochu na hlavu, nepasují k sobě - je to rozpor, který kazí závěr desky. Monika a Michal táhnou Nieriku do nových rozměrů, nejsem si ale zcela jist, že to je to pravé ořechové, což ukáže až čas. Nastolená idea má svou hlavu a výraz, ale mám takové tušení, že živě to bude fungovat mnohem lépe než ve studiovém provedení.

Ondřej Ručka - 7/10

Je prostě zvuk, který je in. Hudba podléhá módě stejně jako jiné lidské aktivity a probíhají v ní vlny toho, co je zrovna populární, a kapely jim rády podléhají. Pár roků zpět byla každá kapela bez sampleru out, ještě dříve to musely být klávesy, časem se do toho zamíchal i DJ, ale dnešní doba velí jedno slovo - kytary. Všimli jste si, že v minulosti měly epochy své specifické styly a atmosféry? A všimli jste si, že od přelomu tisíciletí velí doba všechno vmáčknout do kolonky retro? Retro tenisky, retro hadry, retro nábytek, retro účesy a taky retro hudba. Říká se tomu návrat ke kořenům, v hudbě tak dnes vládnou prosté kytary a prostá písnička namísto pazvukoidních experimentů a samplování. Kdy jste naposledy slyšeli o Aphex Twin? Dávno tomu již, nakonec i ta taneční scéna coby motor progrese v devadesátých letech dnes šahá ke kořenům house music a ještě dál k discu. No, konec obecných pouček, celou tuhle situaci asi dobře vycítili v Kopřivnici a Nierika otočila kormidlem směrem ke kytarám. "Poison On Your Spoon" je deska, která se sice máchá v bazénku, kde je už plno, ale rozhodně v tom bazénku ostudu neudělá. I když tahle nahrávka postrádá nějakou výraznější originální devizu, její zvuk a vůbec písně na ní jsou natolik vydařené, že se jednoduše musí líbit. Jistá amorfnost, kdy při poslechu dnešních kytarovek nerozeznáte, která je která, patří i k této desce. Jenže až na drobné pochybnosti při poslechu angličtiny - kdyby mi tuhle desky podsunuli coby nejnovější objev z UK (co se jich kdysi takhle prostřídalo v Paskvilu...), sežral bych to i z navijákem. Řemeslná dokonalost této nahrávky takřka nemá chyb, což je jistě i zásluha neuwerthovské produkce, pročež tedy soudím, že tohle CD musí každého přítele dobré hudby velmi potěšit a ve sbírce audiofilově nebude působiti žádnou ostudu. Kupujte.

Tonda Kocábek - 7/10

Když se u Nieriky v souvislosti s jejím debutem mluvilo o protekční kapele, přišlo mi to dost mimo a nefér. Skutečně protěžovat lze totiž jen někoho, kdo na to nemá. Bavila mě tam ta lehkost a hlavně jednoduchost a přirozenost, tolik nezvyklá v dnešní době přeplněných nahrávek, vrstvení desítek stop a zahlcování posluchačů zvuky. A taky jakýsi podvědomý signál, že tady nikdo nepůjde cestou laciného honění trendů ani jiného podbízení. A zvědavost, kudy to celé bude pokračovat dále. Nová deska není zas tak jiná, jak to na povrchní pohled vypadá. Je tam totiž všechno, co tam již bylo předtím. A spousta dalšího k tomu. Jasně, taky kytary. A víc písničkovosti. Ale podstata zůstává stejná: Chytře vystavěné skladby, s často až tajemnou atmosférou. A i když nepřinášejí nic revolučního, nabízejí toho docela dost. Především jsou živé. Je znát, že nevznikly jako puzzle u compu, ale s kytarou na klíně. Inteligentní pop pro ty, kteří jsou ochotni občas i zapojit své myšlenkové závity, bez křeče a vlezlosti. Pro ty, kteří se obejdou i bez póz. Příjemné melodie. Barevnost způsobená nejen střídáním žánrových poloh či jednotlivých členů u mikrofonu. To je mimochodem typická ukázka, jak jde kapela na věc - protože tu není nikdo, kdo by byl výrazným frontmanem v klasickém slova smyslu, o zpěv se jich dělí několik, a proměňují tak teoretickou slabost ve výhodu. Nedělají umění, hrají si. Nebojí se vedle sebe postavit křehkou melancholii i svižnou rockovou kytaru. Nadprůměrně vyrovnané album. Nechtějte upozorňovat na nějaké vrcholy - to bych taky mohl vyjmenovat polovinu skladeb. Co je slabší? Občas banalitou pěnící texty, česká angličtina, zaměnitelnost. Snadný cíl pro cyniky. Ale jinak víc podobných alb.

Michal Koch - 7/10

Je to vlastně taková obyčejná kytarovka, jakých se v posledních letech vynořily tucty. Nepatrná špetka psychedelie, obyčejný mužský vokál střídá či doplňuje trochu zvláštní, ostřejší vokál ženský, anglické texty nikoliv úplně blbé, zvuk jakoby zahalený v mlze, avšak nikoliv nekvalitní. Nic zvláštního, nic, co by se nějak dramaticky odlišovalo od těch ostatních zmiňovaných tuctů kapel s podobným modelem. A přesto mě na té muzice cosi fascinuje. Ona v sobě má jakési tajemno, jakoby skrývala cosi, co se sice nabízí k objevení, ale já přesto raději zůstanu stát opodál a budu poslouchat a poslouchat bez chuti tomu tajemnu přijít na kloub. Možná bych totiž potom už nebyl tou deskou tak přitahován, jako přitahován jsem, podstatu jejího kouzla neobjeviv. A tak vám ani nepovím, proč se mi to album tolik líbí. Že by proto, že je dobré? Inu, i to je možné.

Jakub König - 8/10

Nierika je skvělá. Proč si to nepřiznat? Napřed jsem byl jedem na mé lžíci poněkud zaskočen. Přiznám se, že mi o fous elektroničtější chuť minulého chodu opravdu šmakovala. A najednou takových kytar. Najednou taková (R)evoluce. Kdyby mohla přicházet v úvahu mýlka, zapochyboval bych dokonce, jestli mi omylem někdo nevyměnil CD v mechanice. Mýlka ale v úvahu nepřicházela. Tohle prostě je Nierika. Všech Nierik futrál je to. Hned od prvních sekund nekompromisně a sebevědomě hrne jednu skvělou pecku za druhou. Pokud na chvilku zvolní, nepadá řemen a skladby neztrácejí tah. Nierika má jak na albu, tak na (výtečných) koncertech velice osobitý, špinavý a drsný zvuk. Už žádné elektronické mazlení. Poznáte ji na první poslech. Přesto že rozpoznatelná, je hudba Nieriky sama o sobě také velice barevná. Tři výrazní zpěváci ji oživují ještě víc. Monika Lohrerová pochopitelně kraluje, ale pánové Neuwerth a Burget se rozhodně nemají za co stydět. Sečteno a podtrženo - výjimečná česká deska a skvělá kapela, na kterou se vyplatí zajít, ať bude hrát kdekoli. Díky a těším se na další desku.

Eva Balaštíková - 8/10

"Nepravidelné otravy jsou způsobeny mnoha druhy a jsou častým předmětem dohadů houbařů o jedlosti či jedovatosti některých hub. Jedni mají zkušenosti dobré, jiní špatné, a tak v naší mykologické a houbařské literatuře je doloženo mnoho zpráv o nesnášenlivosti různých druhů." Nejdřív tu byl trip hop, pak oddech, mutace, transformace a teď ty z(a)tracené kytary. Křížení druhů dává vznik novým jedincům, u kterých původní znaky ustupují do pozadí, z ambientního popu se vytváří kytarové pazvuky, o nesnášenlivosti se debatuje bez ustání. Žádné královské hřiby typu "Yesternight" nebo "Schwarzblack" tu nenajdete, vyjeli jste si přeci do jiného lesa. Pod jiným stromem, jiný sortiment, přesto stále stejnou měrou mile český. "(R)evolution" vás svým nasazením zaskočí, až vy skočíte za nejbližší jedli, "Strawberries And Cream" časem omrzí natolik, že jahody u cesty začnete instinktivně považovat za nezralé a "Satellite" vás přinutí koupit si tu singlovku s remixy od Abuse a Reynoka. Dobrá investice. Jestli byl debut "Hydrophonicum" nesmělá mladší sestřička, pak se z "Poison On Your Spoon" stal pubertální pihatý výrostek s jiskrou v očích. Intimní lyriku jako vystřiženou ze sborníku futuristického poetika si tu už nedáte, nebo rozhodně ne v té poloze, na kterou jste byli zvyklí, zato na vás čekají slušně našlápnuté kytary a škubání nohou doprava (popř. doleva, záleží na vaší orientaci).

Btw. pro odvážné houbaře: Malý, Smotlacha,: Atlas tržních a jedovatých hub (Edice Příroda), Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983, s.52.

Ondřej Pravda - 8/10

Debut Nieriky stál hodně za pozornost, ale místy toho ospalého klidu bylo až moc. Koncerty ukázaly, že naživo skladbám z desky sluší víc šťávy. Takže nepřekvapilo, že dvojka byla ohlašována jako rychlejší, kytarovější než debut. Přitom na nové desce začínají v duchu debutu, klidnější skladbička se trochu rozjede až v závěru. To v "(R)evolution" i "Crystal" už Nierika přikytaří a zrychlí dost a připomene anglické indie kapelky z 90. let (takoví "čeští Lush"), škoda že první jmenovaná je zvukově nějak utopená, divně "špinavá" (a tím je výsledek rozpačitý). Ale musel to být záměr, když desku produkoval Neuwerth. I v dalších skladbách se nálady, tempa střídají, ale obecně potvrzují ohlašované, zvuk je hutnější. Znatelně přibylo zpěvu (tedy spíš deklamace, kromě "Stronger") mužské části kapely, což desku zpestřuje, bylo i trochu využito z koncertů vyzkoušeného potenciálu spojení s ženským prvkem, ale mohlo by být víc. Deska není chytlavá na první poslech (což není měřítko, jen názor), při volume doleva by mohla i docela splynout. Ale dejte jí čas. Najdou se zajímavé, i když drobnější melodické nápady, značnou roli pořád hraje atmosféra. Tu v "Matter Of Taste" nebo následující "Good Bye" (nebyla by vhodnější na konci desky?) zkazí délka, neděje se v nich tolik nového. Ale na koncertech to možná bude jinak a výše uvedené drobnější výhrady budou zapomenuty. Pěkně nám Nierika od debutu pokročila.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY