Být celebritou není tak jednoduché, jak se zdá. Pokud chcete být slavní, mít spoustu peněz, obdivovatelů obou pohlaví a být na obálkách společenských časopisů Kokainový Jim nebo Ochlasta, pak byste si asi měli poslechnout "The Hardest Way To Make An Easy Living", nové album hiphopového povídálka Mikea Skinnera a jeho projektu The Streets. Popisuje na něm svoje přežívání mezi smetánkou hudebního byznysu, nekonečnými večírky, drogovými jízdami a prchavými vztahy. Nečekejte ale moralistické závěry, spíše typicky streetovské mikropříběhy podpořené garážovými beaty. Skinner si ty dva roky od velkého úspěchu posledního alba "A Grand Don't Come For Free" pořádně užil, včetně těžké kocoviny poté. Že o tom ještě natočil své třetí album, je pro nás bonusem. Náš průvodce se věnoval jednotlivým skladbám, v recenzi se budeme věnovat hodnocení desky jako celku.

Zpovědi ze života celebrit obvykle sklouznou do trapného lkaní o vyprázdněném světě falešných model a zpackaných životů. Je pravda, že díky tklivým historkám obvykle uvadající sláva celebrity dostane oživení své kariéry, které je ovšem zoufale krátké. Uslyšíte to na každém druhém albu kapely, která nečekaně zazářila a zažila si svých patnáct minut slávy a kterou pak polklo nesmlouvavé (hluboké) hrdlo hudebního průmyslu. Zpívat o těžkém životě na výsluní slávy je, přiznejme si to, obvykle pro průměrně inteligentní posluchače nuda a takové desky obvykle putují po pár týdnech do sekce "Sleva". Ač existuje pár výjimek jako "In Utero" nebo "This Is Hardcore", z tohoto žánru obvykle nepojde nic dobrého. Skinner se klišé ublíženého umělce chytře vyhnul svým excelentním smyslem pro humor, díky kterému staví příběhy ze života úspěšného hudebníka na pokraji nervového zhroucení do jiného světla. Na novém albu The Streets je Mike Skinner někdy otravný, někdy zbytečně ukecaný, ale vždy upřímný. Provází vás otevřeně svým životem, dozvíte se spoustu věcí, z nichž některé jste ani vědět nechtěli, prostě jinými slovy - sledujete hudební reality show "Skinner Big Brother" v hlavní roli s prostořekým anglickým rapperem. A hlavně, birminghamský rodák momentálně žijící v Londýně si na nic nestěžuje, možná tak leda na sebe. Album zní, jako by se probudil po obrovském večírku (rozuměj poslední dva roky) a ještě v posledních zbytcích rauše se snažil na nahrávací pásku zachytit stavy euforie. Nervní singl "When You Wasn't Famous", "Hotel Expressionism" nebo "Fake Streets Hats" jsou záchvěvy nespoutaných excesů, naopak "All Goest Out The Window", "Pranging Out" nebo titulní píseň už ho zastihují skoro ve střízlivém stavu, kdy už je schopen podívat se za sebe a prohlédnout, že rozbité hotelové pokoje nejsou jen forma umění (jak se zpívá na "Hotel Expressionism"), ale také to, že bude muset dříve, či později zaplatit škodu.

Obě předchozí desky The Streets byly do detailů vypilované, na té první skoro každá skladba definovala nový směr pro UK garage, na té druhé se propracovaným příběhem dotýkal textařského nebe. Třetí album je jiné. Skinner už není vyjukaný raver, který poprvé polknul E a jehož největším životním úspěchem je, že dokončil "Gran Turismo" na největší obtížnost. Čtyři roky po "Original Pirate Material" se jeho život kompletně proměnil a leckomu bude na albu připomínat zpovykaného fracka, který si užívá toho, že může beztrestně skopávat zrcátka u aut. Ačkoliv se "Hardest Way..." těžko vyrovná sonickým revolucím první desky, textově zase pokulhává za rapovou operou druhého alba, má své zvláštní kouzlo. Třeba to, jak Skinner na rozdíl od většiny svých londýnských kolegů drží stůj co stůj svůj typicky britský styl, což se netýká jen černého humoru. Nechce být 50 Pence, Kanye East ani DJ Prime Minister, garážové beaty, které mají blíže k Artful Dodger než k The RZA, zaručují, že i nadále zůstane výjimečným. A je, přestože třeba spříznění The Mitchell Brothers (výborné album "Breath Of Fresh Attire", které Skinner produkoval) nebo třeba Sway (ještě lepší album "This Is My Demo") mu šlapou na paty.

Výrazným záporem desky je, že Skinner na ní jen málokdy dokáže posluchače výrazně překvapit. Možná ve skladbě o smrti svého otce a náboženských pochybách "Never Went To Church", kterou bych od něj opravdu nikdy nečekal. I "Two Nations", satirický pohled na anglo-americké vztahy, je něčím novým v jeho repertoáru, což ovšem nemůže zastřít trochu rozpačitý výsledek. Nakonec, je to jen slušné album, o stupínek či dva níže než obě předchozí.