Je chyba si myslet, že po víc než pár letech okolo muziky člověka moc věcí v hudebním byznysu nepřekvapí. Masově neznámým The Accidents a oslavné ódě na stránkách Day After Records, distributora jejich druhé desky "Poison Chalice", která vyšla na labelu Burning Heart, se to beze zbytku podařilo. Ti, co klikli na jeden z odkazů, už asi vědí, ale ti ostatní by se spletli, pokud by bez poslechu díky tak módnímu určitému členu tipovali, že půjde o další kapelu z ostrovů (výjimky povoleny), která vás drapne nekomplikovanými kytarovými vypalovačkami a chytlavými melodiemi.

Nebudu to protahovat. Kytar se dočkáte, ale chytlavých melodií ne. The Accidents totiž hrají ten nejobyčejnější punk-rock. Distributor to sice specifikuje jako "punk-rock, který vychází z UK oi/streetpunk kapel počátku osmdesátých let, jako byli 4 Skins, Business či Cockney Rejects, a který je silně ovlivněn 50's rock'n'rollem a rockabilly", ale myslím, že zjednodušení výsledku vůbec nevadí, i když tam ty padesátky jsou slyšet.

Nechci tady rozebírat historii punku a vliv na ostatní žánry, protože o to teď nejde. Hrát to, co mělo nějaké vývojové opodstatnění před 20-30 lety, a pro jistotu být tak retrostyloví, abyste se mohli případně vymluvit, že se neberete vážně, je pro někoho možná dobrý trik, ale pokud si myslíte, že docela průhledný, tak si kápnem do noty. Pokud byste ještě nevěděli, co tím chci říct, tak zkuste "4 Days Til' Payday" a napište do názorů, jestli deska opravu maká díky sborovým zpěvům. A přidejte názor, zda lze zvuk desky označit jako výborný - já slyším hroznou placku, která už by dneska neměla být vydána.

Jako lekce toho, že hodně přehnané PR materiály nejsou zdaleka doménou velkých a komerčních labelů, byla ale "Poison Chalice" dobrá. Jinak si s touhle deskou ale kalich hořkosti, totiž jedu podprůměrnosti, vypijete do dna. Ještěže tak krátce. Pokud tedy cokoliv, co je spojené s punkem, neadorujete, nebo pokud jste v padesátých letech nebyli mladí a najednou jste na stará kolena zatoužili po tom si rozhýbat ztuhlé klouby - pak si produkci The Accidents užijete a výše uvedené komentáře zapomeňte. Já si raději pustím ten rock'n'roll z padesátek, Chuck Berry má stokrát větší drive než tihle švédští rádobyimitátoři.