V pořadí již šestá bluesová noc od roku 1998, organizující Bluesová asociace tentokrát vsadila na převážně mimopražské kapely, které staví na společném stylovém základě, a to převážně z bluesových cihel. Každá ze tří kapel se ke jedněm a těmže kořenům hlásí po svém, o to je pak zajímavější a rozmanitější ochutnávat různé druhy plodů vyrůstajících na jednom ohromném tisíckrát roubovaném a přešlechťovaném bluesovém keři.

Přes tristně malé zastoupení divácké části (snad, že bylo hezky a v době začátku ještě svítilo sluníčko) přiběhla asi půlhodinu po anoncovaném začátku první kapela – Lady I. & The Blues Birds (až z Litvínova). V Praze nehrají příliš často, díky výhodné zeměpisné poloze jejich rodiště vystupují převážně u sousedních Němců. Soudě dle věkového průměru, jedná se o těleso fungující již delší dobu, patrné je to i z očividné instrumentální vyhranosti a jistoty. Skupině dominuje vyšší blond zpěvačka (funguje jako jediný nestatický prvek), za ní se pod kloboučkem kření kytarista, v úplném pozadí je možné pozorovat bubeníka a baskytaristu, hrají v té nejjednodušší sestavě, ve které se dá elektrické blues provozovat. A také provozovalo. Jednoduchost, stylová čistota a věrnost žánru je pro Lady I. charakteristická. K blues (resp. ke směsici blues, boogie a rock’n‘rollu) se stavějí tou nejpřímější metodou, ke stylovým přesahům zde nedochází, což má samozřejmě své výhody (mají názor), současně ale riskují, že při delším poslechu můžou působit poněkud nečlenitě a utlumovat. Názory na kapelu se v publiku různily, já osobně jsem byl na místě potěšen, na samostatný koncert bych spíš nezašel a studiové nahrávky bych nevyhledával.

Před mírně zahřáté a o pár kousků rozrostlejší publikum předstoupila druhá kapela – českobudějovičtí rodáci My Dry Willow (chcete-li český ekvivalent – Mé Suché Vrbno - jméno inspirované stejnojmennou čtvrtí v ČB), mediálně o něco proslavenější skupina než předešlá (alespoň v počtu vydaných CD tento večer dominovala). Jak kytarista, zpěvák a frontman Vladimír Kaplan předeslal, slyšet bylo "trochu z blues, trochu z hard-core a trochu z psychadelie". Člověk, který byl co do výrazu kapely hned po frontmanovi nejnápadnější, byl v pozadí se za několik ohromných kvádrů a krychlí skrývající hammondkář Eda Hájek. Ty všechny přeměty kolem něj přestavují hammondovy originální varhany s příslušenstvím. Jeho zvukový přínos kapele je nepopiratelný a takřka určující, hlavně ale slyšet pravé hammondky jinak než z desky se dnešnímu divákovi poštěstí jen velmi výjimečně. Neobvyklé, leč zvukově velmi nápadité, je zařazení druhých kláves (Pavel Prechtl), které se s širokým rejstříkem tu více tu méně úchylných zvuků s hammondkami výtečně doplňují, poslední dva členy představuje basák Petr Hájek a bubeník Míra Čapek. Jednotlivé skladby dosahují většinou delších rozměrů (odhadem 10min. nebylo výjimkou), jejich větší část zabírají napůl improvizované, přesto stále živé a nenudící, instrumentální plochy, tu inklinující více k psychadelickým náladám, tu s poměrně ostrým a rockovějším nádechem. Hrají vlastní repertoir, zpívají anglicky, duchem a pojetím evokují nejvíce sedmdesátá léta; nemohl jsem se zbavit pocitu z jejich inspirace legendami typu Grateful Dead (hammondkové rejstříky), Deep Purple (stylové přesahy a rozsáhlé plochy), The Who (melodický zpěv a aranže) či Led Zeppelin (ve zpěvu ten Plant prostě slyšet je). Koneckonců, posuďte sami, vkládám typ na MP3 zdarma a legálně z prvních dvou CD My Dry Willow. Zážitek z jejich vystoupení byl pro mne o poznání intezivnější než po první kapele, před pódiem vznikl i malý kotlík, atmosféra v sále stoupla, poslední vystupující měli vybudované ideální podhoubí.

A nebyl jím nikdo jiný než ostřílení Blues Nightoví doyeni - blues-funk-soulová formace Žáha (jediní Pražáci). Co do dramaturgie večera byla nasazena na to nejvhodnější místo, neboť je kapelou, která svým energickým rytmickým projevem provokuje zejména k tanci (i po předchozích My Dry Willow, kteří diváky sytili převážně poslechovou stravou). Sám původ jednotlivých muzikantů svědčí o mnohém, do jisté míry předurčuje výsledný žánrový tvar skupiny. Služebně nejstaršími členy jsou Marek Hlavica (zpěv, harmonika, slide kytara, ideový ředitel) a Petr Jurkovič (kytara vlastní výroby, zpěv), jako jediní dva pozůstalí z bývalé ještě čistě bluesové Žáhy osmdesátých let, druhou kytaru ovládá a sem tam přizvukuje Miroslav Linhart (Yo-Yo Band), rytmiku tvoří dlouholetá dvojice Tomáše Makovského (bicí + zpěv) a Jáchyma Baška (baskytara + zpěv), oba z funkového Aeroplánu. Žáha kombinuje skladby vlastní s převzatými (nejčastěji James Brown či Beatles), kombinuje češtinu s angličtinou (tedy lépe angličtinu s češtinou, v mateřštině zpívá zřídkakdy), kombinuje soul, funky, blues, ani disco rytmy nejsou výjimkou. A právě souhra těchto okolností (rozuměj souhra jinak žánrově vyhranějných osobností) dodává Žáze pestrý a nápaditý výraz a současně zaručuje členitý a nestereotypní průběh vystoupení. Koneckonců, myslím, že nebude trvat dlouho a Žáha prorazí do povědomí mnohem širších vrstev hudebního publika, neboť i profesionální i výrazové předpoklady jí k tomu rozhodně nechybí.

Celkový dojem z večera byl pro mne nad očekávání příjemný, jak už jsem jednou zmínil, pořadí kapel bylo zvoleno více než vhodně. Celá Blues Night exponenciálně gradovala, tak, že jsem ani v samém zápalu pro poslech a tanec nepostřehl, že poslední přídavek byl dohráván někdy před druhou hodinou ranní. A bylo vidět, že těch pár fanoušků, kteří ten večer do Lucena Baru přišli, bylo pár věrných a skalních, neboť i oni vydrželi do konce. Rovněž doufám, že na příští Blues Night se nás sejde víc, že přibyde těch, kteří z večera budou odcházet překvapeni a zaraženi z faktu, že stále ještě (nebo opět a znovu) BLUES IS NOT DEAD!

Pro bližší a vždy aktuální informace kontaktujte oficiální stránku pořádající Bluesové asociace, o Žáze i My Dry Willow (tam i s videopříspěvkem) se dovíte víc na stránkách zastupující agentury Joesgarage.

Blues Night: Lady I & The Blues Birds, My Dry Willow, Žáha. Lucerna Music Bar, 14.6.2000