Kolaudační party je slovní spojení, co se učí na střední škole v němčině, angličtině, francouzštině a dalších. Teda aspoň u nás tomu tak bylo. Vždycky si na to vzpomenu, když mě někdo pozve na nějaký mecheche k sobě do bytu. Do ještě novotou nasáklýho, kde ještě není ochozená plovoucí podlaha a kožená sedačka v obývacím pokoji, který je samo sebou spojen s kuchyní (zvyklost ze sledování seriálů americké produkce, eh?), ještě není poznamenána tělesnými tekutinami majitelových přátel nebo přítelkyň. Vážných i na jednu noc. Dobrý pití, hezký holky, hlasitá muzika, kalíme do rána - to jsou lákadla doslova nadčasový, mění se maximálně tak jejich pořadí. Jde o to, jak má kdo nastavený priority. Někdy se člověku nechce, ale nakonec stojí před zrcadlem, kouká, přemýšlí, vybírá. Sepraný tričko, styl Doherty v The Libertines (jeho nejlepší léta), nebo bílá košile s úzkou vázankou, styl "egomaniacal bitch" Flowers. Bé, jako pěst na oko. Každej si všimne, ego to pohladí, večer nakopne. Navonět, obout, zamknout a vyrazit. SMS od bráchy - nedorazí. Kdo na tom nakonec bude líp?

Dunělo to už u vchodu, když jsem vystupoval z auta. Zabzučel mi. Co se týkalo lákadel, nelhal. Spoře oděný slečny, všechny samozřejmě svobodný a nezadaný, jinak by to nebylo ono, na pultu vysázený dobrý ročníky vína a hudba? Typická kolaudační - tuc tuc hodně nahlas - a ve vzduchu bylo cejtit, že dojde na karaoke. Budu muset načesat patku a namáznout oční stíny. Ta představa mě pobavila, když vtom se o mne otřela ramenem. Oční kontakt, sedli jsme si na pohovku a zapředli rozhovor. Pila Martini, baby, měla zelený oči, nahnědlý vlásky a trochu blonďatejch pramenů. Dobrej rozjezd. Asi po půl hodině se přiřítil nějakej floutek s kšiltovkou nakřivo (schválně?), že jako nese bombu - novinku. "The Best Party Album... Ever!" Na jeho prapodivnou výslovnost nikdy nezapomenu, stejně jako na to, co pustil.

Dobře našlápnutý večer byl ten tam. Slečna Martini (neptal jsem se na jméno, mám rád určitej druh tajemství, i když tohle zavání nějakou úchylkou, vím) se vytratila se slovy, že tohle prznění její lásky (rozuměj Depeche Mode) prostě poslouchat nebude. Doteď mi není jasný, proč to někdo nevypnul, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Škoda že o to přišla. Škoda že odešla. M.V.P., o jejichž existenci jsem do toho večera neměl ani tušení a bylo by lepší, kdyby tomu tak zůstalo i dál, ale bohužel, jsou něco jako Arash s větší slovní zásobou anglických slov a stejnym citem pro hit. Pak mi to nějak splývalo, načež se vynořila věcička "Technologic" od Daft Punk, což mě dost zamrzelo, protože někomu to asi přijde vtipný a všechno okolo, ale ten večer to nefungovalo. Ten večer, kdy to mělo fungovat. Vzpomněl jsem si přitom na Kraftwerk, který taky vyjmenovávali, a byli přitom půvabní a zábavní zároveň.

Všechno dodělal remix od Dancing DJ's. "Fading Like A Flower" od Roxette, což je pro dost lidí kolem mne a podobnýho věku jedna z nejzásadnějších skladeb jejich škol v přírodě. Vedle "Smells Like Teen Spirit" a "All I Want". Neříkám, že je to neposlouchatelný, ale - modří vědí. Vypařil jsem se poanglicku. Nedalo se to tam vydržet. Slečna Martini v nedohlednu, večer pokažen neznámým teroristou s pokřivenym názorem na hudební produkci a kšiltem. Než jsem si doma lehnul, napsal jsem bráchovi: "Zacatek dobrej. Pila Martini. Spatna hudba. Zmizela. Sel jsem." Ví, co tím myslím.

Body za tracky 4, 5 a 8.