John Scofield v Lucerna Music Baru

15.06.2000 05:00 - Martin Mikuláš | foto: facebook interpreta

John Scofield, americký jazzový kytarista, vystoupil v pondělí se svou kapelou v Lucerna Music Baru. Jeho vystoupení sršelo energií a věřte nebo ne, místy se blížilo dokonce drum'n'bassu.
John Scofield
© johnscofield .com
John Scofield, americký jazzový kytarista, přijel v pondělí 12.května do Lucerna Music Baru představit své nové album "Bump". Přišel jsem už před devátou – byl jsem zvědavý na složení publika. Celkem pestrá směsice. Mladí muzikanti, studenti konzervatoří, intelektuálové, a známí (Kop, Andršt) i neznámí jazzmani a další hosté. Převahu měli ti starší. Pestrosti publika odpovídalo složení kapely a vystřídané žánry. Koncert byl propagovaný jako jazzový, ale děly se věci…

Krátce po 21.hodině (už tehdy jsem měl propocené tričko) nastoupil John Scofield se svým řádově o 15 let mladším bandem. Akustická a elektrická kytara – Avi Bortnick, basa a kontrabas – Jesse Murphy a bicí a samply – Ben Perowsky. Večer se začal odvíjet od příjemných a nenucených funky-jazzových skladeb a kapela působila velice sehraně. Hodně smyslu pro humor ukazoval bubeník Ben nebo to byl spíš humorný smysl pro nečekané přechody. Publikum i muzikanti se každopádně bavili a vše působilo velice v pohodě a přirozeně. Scofield pomocí různých efektů vyluzoval ze své kytary zajímavé zvuky. Jakoby melodii barvou zvuku vždy ještě potrhl a bylo na posluchači, co si představí. Alespoň já vnímám jazz jako pocitové sdělení prostřednictvím nástroje, které u posluchače vyvolává představy. Procítěnost hry byla poznat i na Scofieldově mimice.

Koncert se rozjížděl a nohy chtěly přitančit pod podium, ale tam byly stolečky. Přesto byli všichni spokojení. Kdo chtěl hledat jazz, našel jazz a kdo přišel hledat funky, našel funky. Wah wah, neboli kvákadlo pěkně sedělo Avimu a rytmická sekce s Benem, který si to dával, až jsem chvíli ani nevěděl jak, mě nenechala nudit se, když jsem se chvílemi ztratil ve Scofieldově delším pomalejším sóle. Samplů bylo používáno střídmě a většinou spíš na začátku a na konci skladby. Hodinka utekla a následovala půlhodinová přestávka. Někdo tam pustil Brand New Heavies a všichni se nahrnuli k baru nebo šli rovnou ven na vzduch. Už teď jsem třech stovek za vstup nelitoval, ale to největší překvapení mělo ještě přijít.

Druhá půlka koncertu začala tam, kde se skončilo před přestávkou, ale Ben pomalu přešel na rytmus typický pro jungle, nebo chcete-li drum´n´bass a já jsem nevěřil svým uším. Následovala hodně svižná funky "Blackout", která roztleskala publikum a potom klidná instrumentálka, která vyšla jen na japonské verzi desky "Bump". V další skladbě si Avi i zapískal a zvuk Johnovy kytary mi silně připomínal housle. Na koncertě Public Enemy jeden člověk dokonale napodobil zvuk scratchující desky ústy a tady mi scratching zase chvílemi připomínala Scofieldova kytara.

John Scofield
© johnscofield .com
Když to shrnu, přišel jsem na koncert kytaristy, od kterého mám jen jednu desku ("A Go Go") a nic o něm nevím. Překvapil mě průřez různými hudebními styly, ale vše jakoby v jednom groove duchu. Taktéž Scofieldova kytara díky efektům vystřídala celou paletu barev zvuku. Deska "Bump" bude ta další, kterou si koupím, a jeho koncert si příště určitě nenechám ujít. To, že jsem šel na koncert člověka, který hrál už od šedesátých let s nejrůznějšími jazzmany i rockery (v 80. letech i s Milesem Davisem), jsem se dozvěděl až z jeho webových stránek. Dozvíte se tam toho o něm dost.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY