S částí devítičlenné romské mašiny Gulo čar jsem si dal sraz v pizzerii nedaleko žďárského klubu Batyskaf, kde se ten den konal její koncert v rámci aktuálního Likviduj! Tour, zaměřeného jednak na propagaci novinkové desky "Gipsy Goes To Hollywood", jednak na osvětu týkající se romských ghett. Odpovídat na moje otázky přišli tři, půvabná zpěvačka Irena Horváthová a bráchové Pavel a Vladimír Dirdovi. Nakonec ale mluvil hlavně Vladimír, Pavel veskrze přitakával, případně doplňoval, a Irena roztomile mlčela a poslouchala.

Po vydání alba "Baro drom" šla značka Gulo čar výrazně nahoru, mimo jiné jste díky němu byli vybráni jako předskokani Gipsy Kings a Jamese Browna. Mělo pro vás větší váhu hrát před romskou hvězdou světového formátu nebo před legendou funku?

V: Oba koncerty jako takový byly pro mě osobně významný zhruba stejně, jak Gipsy Kings, tak Jamese Browna jsme poslouchali už jako děti. Ale zajímavější pro nás byl určitě koncert Jamese Browna, a to z toho důvodu, že tam byl přímý kontakt, což jsme u Gipsy Kings postrádali. Gipsy Kings byli takoví hvězdní, Bownova kapela byla...
P: ... přirozenější.
V: Úplně v pohodě lidi. Hlavně bubeník z nás byl nadšenej.

Ten bubeník dokonce slíbil, že se bude snažit protlačit vás v Americe. Ozval se vám?

V: Od tý doby jsme o něm už neslyšeli. (smích)

Ozvali se ale lidé ze Sony BMG. Čím vás zlákali k odchodu od Indies Records?

V: My jsme tu novou desku jsme chtěli udělat v trochu větším stylu, na čemž jsme se s Indies nedohodli, protože oni velké projekty zkrátka nedělají. A najednou přišla nabídka ze Sony BMG. Uděláme všechno proto, aby kapela šla dál.

Ve velkém stylu jste nakonec opravdu točili, produkci vám dělal proslulý Doug Wimbish. Co vidíte jako největší přínos té spolupráce?

V: On nám hlavně ukázal, že v muzice je mnohem větší prostor než jsme si mysleli, upozornil nás na nový možnosti.

Konkrétně?

V: Třeba hudební efekty. On je efektový mág.
P: Jeden z největších mágů přes efekt.

On o té spolupráci mluvil také dost nadšené. O tobě, Pavle, dokonce prohlásil, že jsi doslova génius.

P: To on je génius. Osobnost.

Jeden by až řekl, že takhle nadšený pro věc by klidně přijel i za chudou kapelou pod křídly Indies.

V: Tak já si nemyslím, že Doug by byl člověk, kterej za náma skoro na dva měsíce přijede kvůli penězům. Na to, jaká je to hvězda, se choval až překvapivě skromně, jedl s náma u jednoho stolu, bavil se s náma o životě, prožíval s náma každodenní starosti i radosti, byl prostě úplně v pohodě.

Rád bych se zeptal na jednu osobnější věc. Na desce máte píseň "Parno jiv", která je o drogách.

P: O pervitinu.

Vy osobně máte zkušenosti s drogami?

P: Jinak bysme o tom nezpívali.
V: V této branži k tomu má člověk docela blízko a když je mladej, tak si prostě zaexperimentuje.
P: Dneska už víme, že to určitě není v pohodě.

Spousta dalších textů vyzývá k lásce k bližnímu, mnohé zmiňují rasismus. Skoro by se až zdálo, že neděláte ani tak muziku jako spíš agitaci. Je pro vás hudba hlavně prostředek jak říct, pojďme se vykašlat na barevnost, pojďme žít společně?

I: Je to tak.
P: První vzniká muzika...
V: ... ale je v podstatě jenom ten prostředek ke komunikaci, alespoň co se týče této desky. Přitom ale melodie není nedůležitá, jde ruku v ruce s našima pocitama.

Vnímáte nějak výrazněji, že byste byli znevýhodňováni kvůli barvě pleti?

V: Co se týče nás, závažnější problémy nemáme. Byly momenty, kdy tomu bylo naopak, ale to se prostě děje. V každým státě, na celým světě. Jsou to věci, se kterýma se člověk prostě musí nějak vypořádat. Někteří Rómové prostě dělaj věci, který se dělat nemaj, a my ostatní, kteří s tím, co dělají, nemáme nic společnýho, jsme s nima spojovaní, protože jsme stejné barvy. Já se konkrétně necítím být Cikán nebo Maďar, chci být přijímán jako člověk, který se tady narodil a chce tady žít, a to spořádaně a ne naopak.

S tím částečně souvisí vaše turné. De facto jste ho zasvětili akci Likviduj česká ghetta, v níž jste se zaměřili na situaci Romů odsunutých na okraj společnosti.

V: Tak my z jednoho takového ghetta pocházíme, bydlíme v brněnské čtvrti, které se říká Bronx, takže když za námi přišli lidé z nadace Člověk v tísni, hrozně nás to oslovilo. Já a Pavel se navíc živíme jako terénní sociální pracovníci, takže máme přehled, jak to v těch ghettovejch domech vypadá, a víme, jak velkej je problém dostat ven bezproblémovou rodinu, která tam žije a už možná ani neví proč.

Jaká je vaše role v tom projektu, co konkrétně jste si dali v rámci Likviduj! Tour za cíl?

V: My na to turné vyjíždíme s cílem diskutovat. Mluvit o našich zkušenostech s tímhle problémem a hlavně zdůraznit význam terénních sociálních prací, který považujeme za velmi přínosnou a cennou formu pomoci.
P: Hlavně půjde o to, jestli se nám podaří udržet tam ty lidi po koncertě, aby chtěli komunikovat.
V: Jak to dopadne, nikdo z nás neví.

V rámci turné za pár hodin odehrajete další koncert. Ten se ale časově kryje s olympijským hokejem, v němž čeští hokejisté hrají o bronz. Nemáte strach, že nikdo nepřijde?

V: To se samozřejmě může stát. Ale i když přijde jen pár lidí, hrajeme na maximum.

Přijdu to zkontrolovat. Díky za rozhovor.