Pluto - dříve nazývané Pavel Fajt & Pluto, kapela zpočátku cílená převážně k příznivcům alternativních projektů Pavla Fajta a vnímaná pouze jako jako jeden z dalších. Těžko odhadnout, jestli se plány skupiny v jejím počátku (první album 1996) kryjí se stávající realitou... tušili, že svým přístupem přesahujícím do více hudebních žánrů a přístupů přilákají zrovna tak fanoušky z více stylových rovin? Napadlo je, že kombinace čehosi etnického s čímsi tanečním bude přesně to, co hledají současně ti "popověji" založení z alternativní scény stejně jako ti alternativnější z tanečních sfér?

Dohromady čtyři pánové oblečení v černých kostýmech mohou na pódiu působit (pro ty, kdo je vidí poprvé) malinko stylizovaně a příliš umělecky, člověk by očekával pořádnou porci intelektuálně přebujelých a nikým nepochopených výlevů, které s vážnou tváři vyslechne a s důležitým výrazem ve tváři sál opustí, doufaje, že nebude muset nikomu vysvětlovat, jak a co a kde pochopil... ale pozor, namísto toho přichází řada většinu očekávání pokořujících překvapení. Představte si, basista (Tomáš Frohlich) se celou dobu docela přirozeně usmívá, střídavě směrem k divákům, střídavě na ostatní spoluhráče, bubeník (rytmický motor kapely Pavel Fajt) mu dokonce čas od času přitaká a úsměv vrací (no kdo to kdy viděl, aby sám velký Fajt změnil svou zamyšlenou vážnou tvář v docela přirozený a lidský výraz...). Nástrojové složení mají to nejjednodušší, ve kterém se dá bigbít provozovat (basa, buben, kytara, zpěv), obohacené o ohromné množství perkusí - bubínků, bubnů, částí plechových barelů, kozích kopýtek, které ovládají vesměs všichni. Svou důležitou, přesto ne moc tradiční úlohu hraje sampler, který je programován natolik citlivě a nenápaditě, že nebýt jeho fyzické přítomnosti, člověk by si ho pomalu ani nevšiml.

Styl, který Pluto produkuje, je sympatický svou skromností, pročištěností, zvukovou nápaditostí a především všudypřítomnou hravostí. Silné rytmy, hrané často jen velmi slabě a tiše tvoří krásně jednoduché, jemné a tepající plochy, které jsou (s citlivostí pro dynamiku a rytmus všem muzikantům vlastní) čas od času narušovány těkavými až nervózními mezihrami. Přes všeobjímající rytmus, který plyne dál, se do popředí dostává tu drsný a přitom uhlazený a melodický zpěv Václava Bartoše, tu někdy až punkový výraz kytary Petra Zavadila, tu rytmické úlety Pavla Fajta (vždy pečlivě zkoordinované s basovou linkou Tomáše Frohlicha). Způsob hry jednotlivých muzikantů vůbec stojí za zmínku. Každý z nich – přes nepopiratelnou technickou zdatnost – používá svůj nástroj velmi netradičním a na naše poměry neobvyklým způsobem. Nemluvě o Pavlu Fajtovi, který je svým nekonvenčním stylem hry známý, je rozhodně zajímavé pozorovat i basistu, který se strun (po celé jejich délce, tedy od kolíků až po kobylku na těle nástroje) jen lehce dotýká a přesto hrají kolikrát silněji, než kdyby používal agresivní trsátkové techniky, nebo kytaristu, ten je zase schopen (přes řadu šlapátek a krabiček) vygenerovat zvuky, které by člověk od pohledu nečekal. Skladby jsou velmi pečlivě secvičené a zaranžované, přitom působí maximálně uvolněně a tvůrče, jen vzácné výjimky tvoří plochy pro improvizované výjevy jednotlivých muzikantů (nejčastěji se jich chápe Pavel Fajt). Třeba doplnit další příjemný fakt, a to, že koncertní verze skladeb se od těch studiových často velmi liší, většinou na základě samplového přearanžování. Abych byl konkrétní, jeden z hitů první desky "Tbilisi" bych, nebýt jediné zachovalé části - textu - nepoznal. A přitom poměrně silné "zesyntetizování" zvuku nepůsobí vůbec nepřizozeně či uměle. Pokud se Plutu podařilo vyhnout nějakým z muzikantských neřestí, pak je to instrumentální exhibice a přebujelost (P.Fajt je zkrátka věren vlastnímu několik let starému výroku, že řemeslo by nemělo přebíjet výraz).

Přes možný pocit z toho, že při poslechu převažují principy uplatňované v taneční muzice, nutno dodat, že Pluto hraje stále jenom písničky. Minutáž skladeb není nijak extrémní, málokdy překročí 5min., texty jsou velmi konkrétní a neimprovizované a každá ze skladeb je jim (tedy jejich délce a náladě) podřízena. Sahají pro ně často ke klasikům (Bohuslav Reynek, William Blake), velkou část tvoří jejich brněnský kolega Štěpán Rusín, výjimkou nejsou ani lidové nebo anonymní kousky z dávných časů či dalekých končin. Celý koncert uváděli eskymáckou lidovou, inspirace indiánskými rituálními zpěvy je rovněž velmi citelná (o svém vypovídají i dva portréty Indiánů na druhém albu – 1998).

Kdybych se měl pokusit nasměrovat jejich styl ke konkrétním zdrojům, nemohl bych neupozornit na Dunaj (to především výrazem zpěvu), silný vztah k lidové a etnické hudbě (to pročištěnými a skromnými aranžemi a texty) a zároveň na inspiraci taneční hudbou (ani ne tak jejími současnými mutacemi, jako spíš kořeny sahajícími k etnickým rituálům a obřadům) a přitom to ani náhodou není ani Dunaj ani lidová ani taneční muzika... a vůbec, dost škatulkování, třeba to je úplně jinak, hrají komerční pop a já to nepoznal. Nejlepší bude, zajdete-li na ně sami a vyvedete mne z omylu... (každopádně si předtím poslechněte zcela oficiální a legální ukázky MP3 verzí obou alb).

Pluto, klub Delta, 8.6.2000