Podivný titulek rázem pochopíte, začtete-li se do článku. Jedná se totiž o recenzi vystoupení dvou kapel - Neočekávaný dýchánek a Ahmed má hlad na Baráčnické rychtě.
Co dodat, večer plný balkánského živlu, melodické podmanivosti, líbivosti i syrovosti, které jen dokáže tato oblast nabídnout. Ani jedna z vystupujících kapel není tvořena "domorodci", což pro nás nedomorodé diváky je v tomto případě spíš výhodou, dočkáváme se totiž jistého druhu nadhledu a stylového přesahu, který v nás podmiňuje kladné reakce...
Sál Na Rychtě byl narvaný a beznadějně vyprodaný, davy fanoušků a fanynek (včetně žen, mužů, slečen a kluků muzikantů), které se nedostaly mezi přibližně dvě stě vyvolených dovnitř, obsadily okolní zahrádku i horní část restaurace, doufaje, že uslyší alespoň částečně. Asi tak půlhodinu po slibovaném začátku nastoupily (k překvapení mnohých) proklamované hvězdy večera - vskutku neočekávaní Dýchánci. Pravděpodobně dokázali již dopředu odhadnout, že křest cédéčka bude společensky velmi náročný akt a nechtěli před diváky předstoupit ve fázi společenské vyčerpanosti. Z nového CD zahráli snad úplně všechno, nechyběly ani klasické koncertní hitovky, které na album zařazeny nebyly. Krátká minutáž většiny písní (jen málo přechází magickou hranici 3min.) jich dovoluje v relativně krátkém čase (ano, hráli něco málo přes hodinu) přehrát dost širokou škálu.
Na Dýchánku je oceněníhodný především autorský přístup ke skladbám, opomineme-li jejich vizuální stylizaci do cikánské kapely balkánského charakteru, dala by se považovat za stejně tak českou, jako například ryze "domácí"
Nahoru po schodišti dolů band, nebo zaniklé česko-slovenské
Tornádo Lue. Alespoň výraz obou skupin je srovnatelně nápaditý, hravý, přirozený, zkrátka autentický. České texty jsou sympatické svou prostotou, výstižností, stejně tak drsností a melancholií vytvářející atmosféru uvěřitelnou na Balkáně stejně jako u nás (většina z nich je založena právě na náladě, která přidává na intenzitě pocitu z hudební stránky, místy bych snesl i častější směřování k pointám a určitou ucelenost textů). Aranže jednotlivých skladeb jsou na jedné straně tvrdě prokomponované a nacvičené s maximální důkladností, na straně druhé působí jednoduše a uvolněně, tak, jakoby vznikaly na místě, což je metoda, která se daří realizovat jen málokterým kapelám.
Jejich na jedné straně dokonalým protikladem, na straně druhé nedokonalou kopií, je soubor, který citovaný večer vystoupil (k obecné nelibosti diváků na pouhou půlhodinu) jako druhý -
Ahmed má hlad. Svým nasazením a citem pro atmosféru originálů jsou ve srovnání s Dýchánky o několik kroků dál, k tématu balkánského folklóru však přistupují o poznání prozaičtěji a přímočařeji. Repertoár tvoří skladby výhradně vybírané z již existujícího ranku "jižanských lidovek", nejčastěji Makedonských, vyjádřeno dnes frekventovaným českým slovem, jedná se o revival. To, co Ahmed ušetří na práci s autorským přetvářením, investuje do výrazu a nasazení. Třebaže hráli po instrumentálně vyspělejším Dýchánku (i když i ten má své slabiny, rozdíl mezi nejmúzičtěji vyhlížejícím harmonikářem, zpěvákem a kytaristou Martinem Šmídem a místy se ztrácejícím bubeníkem Petrem Kadaníkem je poměrně hluboký), spontánní nadšení kombinované s pestrým výběrem písničkových zdrojů a s celkově živelným přístupem působilo na diváky jako větší nářez a poctivější bigbít. Historie kapely čítá už pěknou řádku let, uzavřený kruh svých diváků-kamarádů, převážně spolužáků, se jali protrhávat až v posledních měsících, nejznatelnější změnou bylo asi dva měsíce staré přibrání dosud chybějícího bubeníka. Punkovo-undergroundová bubenická minulost Filipa Hrubého (Cimra, Porybný Štramák, Yba Ryba) je na aranžích Ahmedu citelná a pro výraz kapely nesporně přínosná.
Samozřejmě, že bezprostřední reakce diváků nemohou být nejdůležitějším zdrojem pro objektivní hodnocení vystoupení (alespoň doufejme, že to tak kapely neberou), ani já bych v tomto článku nechtěl žádnou z výše jmenovaných kapel sunout před lepší světlo. Celkový dojem z večera bych označil (díky odlišným přístupům k věci) za velmi příjemný, uvolněný a celkově kompaktní, používám kritéria, která v mém žebříčku priorit stojí vysoko a která zafungovala se vší poctivostí a intenzitou.
Oblast, která si kritiku rozhodně zaslouží (myslím, že nejen moji, ale i většiny přítomných), je organizace, styl a přístup k věci Baráčnické Rychty. Na vyšší množství lidí jsou připravení nedostatečně (před většinou diváků většinu večera stály prázdné půllitry a sklenice), svým přístupem k podniku, který by mohl vydělat několikanásobně víc nebýt jen nevstřícného a neochotného personálu, jako by člověka vracel do dob hlubokého temna, s výjimkou cen, ty se rozhodně ocitají v obecném nadprůměru podobných institucí.
Neočekávaný dýchánek,
Ahmed má hlad, Baráčnická Rychta, 1.6.2000