Myšlenka uspořádat festival mezi ploty psychiatrické léčebny vznikla u nás počátkem devadesátých let s cílem odtabuizovat život v psychiatrické léčebně. Sdružení pro bezbariérovou kulturu NedomYsleno uspořádalo první ročník už v roce 1992 a od té doby se festival rozšiřoval a rozšiřoval až do letošní podoby, kdy se na desítky vystoupení přišlo podívat celkem 18 000 lidí. V sobotu 20. května se uskutečnila brněnská část projektu v psychiatrické léčebně v Černošicích (3 000 návštěvníků) a následující víkend pražská část v Bohnicích (18 000 – 3 000 = 15 000 návštěvníků).

Program tvořily tradičně tři základní složky: divadelní představení, výtvarné dílny a to, čemu se budu věnovat – hudební vystoupení. Areál bohnické léčebny mě překvapil svou rozlehlostí, na kterou se v pohodě vešly tři hudební scény. Na té hlavní byly v sobotu pěkné zmatky. Kapela –123 min měla vystupovat v 16:00, ale dorazila až jako poslední. Místo ní nastoupili BOO – můj objev z festivalu v Roudnici, ale měli špatný zvuk. V bednách to chvílemi chrastilo až hrůza, takže jsem z koncertu moc neměl. Po BOO nastoupil Phil Shoenfelt a Southern Cross a pak teprve –123 min, které jsem tak už bohužel nestihl. Festival v Bohnicích měl několik specifických pravidel. Například ve 20:00 se muselo přestat hrát a v areálu léčebny se nesměl prodávat alkohol. Zákaz alkoholu byl pochopitelný, protože na festival měla přístup i většina pacientů, kteří byli schopni se o sebe sami postarat. Konec hudební produkce ale mohl být posunut alespoň na devátou. Na ostatních scénách ještě v sobotu vystoupili například Southpaw, Priessnitz, Vlasta Třešňák, Tam – Tam orchestra a další. Kompletní program najdete tady. Pestré složení účinkujících odpovídalo složení návštěvníků. Potkával jsem celé rodiny, spousty kočárků a dětí, novodobých hippiesáků i volnomyšlenkářů a naopak méně pankáčů než na jiných festivalech. Věkový průměr byl oproti jiným festivalům vyšší.Velké množství pacientů mísících se z davem vytvořilo v Bohnicích jedinečnou atmosféru. Mimochodem ani pořadatelům není známo, že by se někde ve světě konala v psychiatrické léčebně akce podobného rozsahu a zaměření. Máme tu tedy světový unikát.

Nedělní hudební program byl zajímavější než ten sobotní a dorazilo také o poznání více lidí. Těžko odhadnout, kolik jich prošlo bránou a kolik přes plot. Najatá bezpečnostní agentura sice dělala, co mohla, ale uhlídat možná i několik kilometrů dlouhý plot, který se dá snadno přelézt, je nad lidské síly. Asi půl hodiny jsem se bavil pohledem na přelézající a sprintující ilegální návštěvníky, kteří bez větší námahy prchali před čtyřicetiletým "černým šerifem" a nenápadně se pak začleňovali do davu.

Z nedělního programu na hlavní scéně jsem se těšil akorát na Krausbery a Tata Bojs. Nezklamali. Krausbery hrají pořád to své blues a sem tam nějaký rock´n´roll, ale nebýt zpěváka Martina Krause, splynou s desítkami podobných kapel. Krausbery jsou Krausův dokonalý a nezaměnitelný chrapot (zpěv) a jednoduché veselé texty o obyčejných a každodenních věcech. Po jejich koncertu jsem se šel trochu projít, abych omrknul, co se kde děje a to mě bavilo asi nejvíc. Skoro na každém rohu a na každých schodech se odehrávalo nějaké představení. Co se divadla týče, jsem obyčejný laik, ale tady se nikdo nesnažil rozehrát nějaké drama. Většina mnou zahlédnutých představení měla diváky spíše pobavit a odreagovat. Za tím účelem přijel do Bohnic i Bolek Polívka a v jeho případě se malým představením stala i fronta na místenky na jeho představení. Byla totiž dlouhá asi 150 metrů a když byl zahájen prodej místenek, postoupila o deset metrů a bylo vyprodáno. Naštěstí jsem tam nestál, ale seděl opodál a dlabal speciality Góvindy (vegetariánská strava, klobásy jsem měl k snídani).

Na hlavní scénu jsem se vrátil, když začala hrát Vega. Skupina Vega existuje asi deset let a tvoří ji mentálně postižení z Ústavu sociální péče ve Skalici. Od takové kapely jsem samozřejmě nečekal žádné výkony, hráli jednoduchý rock s jednoduchými texty. Důležité bylo, že hráli a lidé zůstali, poslouchali, vnímali a přemýšleli. Vystoupení Vegy mělo jiný rozměr než hudební. Veliké ovace sklidil hit "Jaro" od Tata Bojs, který si tyto dvě kapely zahráli společně. Následovaly další dva společné songy jako symbolické propojení dvou světů, právě proto, že svět je jenom jeden. Pro všechny.

Tata Bojs pak pokračovali sami, ale začalo poprchávat. Jejich aktuální desku "Futuretro" jsem živě slyšel poprvé a byl jsem mile překvapen. Občas měli Tata Bojs problémy s kabely, ale jinak do toho šli naplno. Kdo do toho šel bezkonkurenčně nejvíc, byl Mardoša (basa), skákal po pódiu jako Janek a měl taky pár nacvičených figur s Klárou Nemravovou. Ta přišla jako host zazpívat "Ramínka". To už pršelo fest a bylo to nádherný. Poslouchal jsem písničku o prázdných ramínkách v prázdný skříni, kapky vody mi stékaly po obličeji a na pódiu hopsal Mardoša. Fakt super, ale když bylo vše v nejlepším a já se těšil na svou oblíbenou takovou maličkou písničku, nastal konec.

Bylo totiž pět minut po osmé a pořadatelé museli koncert ukončit. Museli samozřejmě dodržet smlouvu s léčebnou, ale to, že se celé odpoledne nabíral časový skluz, byl jejich problém. Organizačních zmatků bylo víc. Odpoledne mělo hrát v Oáze Švihadlo. Pořadatelé tvrdí, že koncert byl zrušen, protože dva členové kapely měli autonehodu a nedorazili včas. Podle mých informací se rozhodli nehrát sami členové kapely, protože s nimi nebylo zacházeno podle jejich představ. Připomínám, že všichni účinkující byli v Bohnicích bez nároku na honorář a výtěžek z festivalu byl použit na projekty, na které už nezbyly peníze ze státního rozpočtu. Problémové bylo také vykonávání potřeby, fronta u kabinek byla minimálně na deset minut (což je v naléhavých případech věčnost). Kromě různých přesunů kapel mě však nic výrazně netrápilo a můžu vám Bohnice pro jejich jedinečnou atmosféru příští rok doporučit. A protože odtabuizovat prostředí pražské psychiatrické léčebny už se podařilo, chtějí pořadatelé kromě Brna připravit festival Mezi ploty i v Plzni. Hodně zdaru.

Mezi ploty, Praha Bohnice, 27. a 28. 5. 2000