Klid po bouřích

15.11.2005 12:00 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

S hitem "Big City Life" vtrhli do médií jako velká voda, ačkoliv v jejich případě to není nejvhodnější příměr - Mattafix jsou spíše tichá, nevtíravá hudební síla. Jejich debutové album "Signs Of A Struggle" přináší působivý materiál na pomezí hip hopu, dubu či rovnou trip hopu.
8/10

Mattafix - Signs Of A Struggle

Skladby: Gangster Blues, Big City Life, Passer By, To & Fro, Everyone Around You, Clear And Present Danger, Older, I To You, Impartial, The Means, 11.30, Forgotten, 555, Cool Down The Pace
Celkový čas: 51:31
Vydavatel: EMI
Když jsem letos někdy v září poprvé slyšel skladbu "Big City Life" od Mattafix, napsal jsem k ní, že to je "podmanivý soundtrack k džungli londýnské metropole". Ne snad, že bych chtěl nějak chválit svoji publicistickou ostrozrakost, ale stejná slova se dají aplikovat i na jejich debutové album "Signs Of A Struggle". "Big City Life" kapelu udělal v médiích, a to po zásluze. Určitě patří mezi nejzajímavější skladby roku, pomalý pochodový beat a syntetická basová linka, do kterých Marlon Roudette po rastafariánsku skanduje refrén. Bylo jednoduché nechat se okouzlit "Big City Life" a vězte, že stejně lehké je podlehnout kouzlu celé desky. Cesta dvojice Marlon Roudette a Preetesh Hirji nahoru byla prudká. Jejich první singl vyšel v červnu na malé značce Buddhist Punk Records, načež si ho všimli na EMI a okamžitě vzali Mattafix pod svá křídla. Album tak vzniklo v profesionálních podmínkách, ale - jak naznačuje název - ne jednoduše.

Hudbu Mattafix na debutu "Signs Of A Struggle" velkým způsobem formovalo kulturní zázemí obou členů kapely. Producent Preetesh Hirji pochází z indické rodiny a s rodiči hodně cestoval. Samozřejmě že v hudbě musí na řadu přijít i bollywoodské muzikály nebo bhangra. Zpěvák Marlon Roudette se sice narodil v Londýně, ale nějaký čas žil na ostrovech v Antilách, kde načichl jamajským dancehallem a dubem. Stylová roztěkanost ovšem přispívá k výbornému výsledku. Není to hip hop, není to dub, je to spíše chytře udělaný pop, který sebevědomě čerpá z nejrůznějších hudebních odkazů. Popovou přitažlivost má na svědomí neagresivní rozjímavý sound, který posluchači dovoluje deskou v klidu proplout. Výraznější skladby (rozuměj: minulé či budoucí singly - "Gangster Blues", "Big City Life" a "Passer By") se poskládaly na začátku, pak už je to v podstatě jen velmi příjemná jízda smutnými předměstími Londýna s různými stylovými příchutěmi (hip hop v "11.30", taneční electro v "The Forgotten", etno-garage v "555"). Velkou devizou je hlas Marlona Roudetteho, který zpívá falzetem (pokud ne, tak mu hádám dvanáct let!). Je chvíli naivně dětský (připomíná androgynního Briana Molka z Placeba), pak hned smutný a chvíli nato naštvaně rapující. Jeho texty jsou vesměs sociálně zabarvená kritika, někdy možná až příliš doslovná a bolestínská, ale příběhy ze zapomenutých čtvrtí metropole se hodí k hudebnímu multikulturalismu desky.

Trochu podezřelé je, že na albu se podílelo hned několik producentů. Mezi nimi třeba Jim Abyss (Kasabian, U.N.K.L.E., Placebo), Craig Silvy (Magic Numbers, The Coral), Steve Dubb & Seggs (Roots Manuva, Chemical Brothers) nebo Johnny Dollar (Neneh Cherry, Massive Attack). Při natáčení se výrazně podílel i Ross Godfrey z Morcheeby. V bookletu jsou vždy napsaní jen jako spolupracovníci Hirjiho, takže měli pravděpodobně jen mentorský dohled. I seznam hostů je exkluzivní - tablista a producent Talvin Singh na "555" a nebo Robbie Shakespeare z dubových legend Sly & Robbie na úvodním "Gangster Blues". Jamajské duo si zprodukovalo i poslední skladbu desky "Cool Down The Pace", coververzi klasické reggae pecky od Gregoryho Isaacsa. Co si budeme namlouvat, dub je určitě velkým inspiračním zdrojem kapely, čímž mi připomínají bristolský trip hop poloviny 90. let. Pomalé zadumané beaty a táhlé syntezátorové plochy Mattafix jsou ale podstatně světlejší než ty, které produkovali Tricky, Massive Attack nebo Portishead. Což ovšem neznamená, že jsou nějak výrazně pozitivní.

Můžete si Mattafix zaškatulkovat jako popovou verzi třeba Massive Attack, i když tak jednoduché to samozřejmě není. Další asociace, která mě napadla, je povedené první album Finley Quaye "Maverick A Strike" nebo některé momenty Saint Etienne. Ačkoliv na "Signs Of A Struggle" nenajdete další skladbu, která by byla stejně působivá jako "Big City Life", je to velmi povedené album. Jen při čtení věnování v bookletu trochu zamrazí: "Tato deska patří všem, kteří zemřeli nebo trpěli pod tyranií vlády Západu." "Signs Of A Struggle" přece jen těžko bude soundtrackem k dalším přistěhovaleckým bouřím v Evropě.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY