Pro obyčejného turistu není žádná sranda najít v Jacksonville slušnou hospodu. Zvenku se všechny tváří jako předměstské country kluby - bez ostruh vstup zakázán. Zdálo se, že Ryan Adams už ze žánru nadobro vyrostl, a vida! Tak ponořen jako na novém albu v něm od začátku sólového vystupování nebyl. Honky-tonky piáno, steel kytara - klasika. Když už si ale nějaký ten podnik vyberete, protlačíte se až k baru a na chvíli se zde "zaměstnáte", zjistíte, že se vám tu vlastně líbí a o nějakém vstávání nemůže být ani řeč. Většina otravné country výzdoby se totiž zarazila o fasádu a dovnitř podniku prakticky nepronikla.

Bodrý výčepní tentokrát napsal pár silných skladeb, které si snadno dokážu představit v libovolném z mnoha písničkářových stylových převleků. Navíc se Adams tentokrát jen nevyplakává na nejbližším rameni, ale zdá se, že se touhle kovbojskou maškarádou dobře baví. Jinak by nemohl vytáhnout tak legračně šablonovité skladby jako "My Heart Is Broken" nebo "The End", nejódloval v "Peaceful Valley", nestihl odparodovat snad všechny staré bardy Divokého západu a nepolaskal tolik žánrových textařských klišé. Nemluvě o prastaré hlášce: "Založil jsem tuhle zpropadenou country kapelu, protože punk-rock se hrozně blbě zpívá." Zklamání z nepříliš vydařeného duetu s Norah Jones "Dear John" je vynahrazeno hned dvakrát - pomocí jejích jemných vokálů v parádní coververzi Elvisovy "Always On My Mind" a duchem Johna Lennona v nejemotivnější písni alba, klavírní baladě "Silver Bullets". Soudě dle množství rychlých kousků, se zdá, že to i v Severní Karolíně žije. Dynamická "Trains" nebo vyloženě do rockového kabátu rostlá "Hardest Part" sice nejsou nijak zvlášť euforické, takhle příjemně živých vajec ale Ryan poslední dobou moc nesnesl.

Dobře. Protentokrát si odpustím kecy, které se na Adamse lepí jako rajdy ze všech barů v rodném Jacksonville. Jako bych nevědel, že je to sotva pár měsíců, co vydal dvojalbum "Cold Roses". I bez toho to už od prvního kontaktu, kdy se mi na ulici krabička s CD rozsypala, u mě neměly "Jacksonville City Nights" jednoduché. Po překonání předsudků ale vyšel na povrch fakt, že právě toto album, bez pozérství "Rock N Rollu" i narcisismu "Cold Roses" a "Love Is Hell" je krásným příkladem vítězství obsahu nad formou.