Dobrej! Jmenuju se Ian Brown, říkaj' mi taky King Monkey a jsem z Manchesteru. Z města, který zanechalo pořádnou šlápotu v dějinách populární hudby. No a já měl to štěstí, nebo dost talentu (no jsem přece Největší), že jsem byl u toho. Jo, byly to časy se Stone Roses. Málokdo nás tehdy na konci osmdesátek stíhal. Dát dohromady hudební prvky květinovejch let a propojit to s tanečním beatem, kterej byl tehdy ještě underground, tak že z toho vznikne nová sofistikovaná podoba popu a rocku, tak něco takovýho jsme tehdy podle novinářů dělali. Každopádně jsme se stali kultem. A to jsme vydali jen dvě regulérní alba. Byli jsme mladý ulítlý sarkastický floutkové, večně na zakázanejch substancích, co dávali rozhovory zásadně na éčku, aby se mohli líp uvolnit. Prostě mazec! Naši hudební bráškové Happy Mondays to brali hudebně víc přes ty taneční rytmy a elektroniku, jenže my měli kytaristu Johna Squirea, kterej uměl zahrát ty nejchytlavější groovy, tak proč toho nevyužít? Druhý album bylo dost podceněný, dali jsme si s ním dost na čas, možná to někoho naštvalo, každopádně jsme postupně vyšuměli. Squire si založil svý Seahorses a já se vydal na sólovou dráhu.

Byl jsem se Stone Roses skoro mluvčím jedný generace. Prakticky všechny kapely z britpopový vlny se náma nějak inspirovaly, a nejenom hudebně. Jen si porovnejte image Oasis a pak koukněte na mě. Squire se svým debutem vcelku propad', a tak jsem si říkal, jak navázat na to, co bylo na Stone Roses skvělýho, a dát tomu i něco vyloženě svýho. Přidal jsem víc elektronickej háv, bohatý aranže (někdo tvrdí, že je to občas přeprodukovaný) a hlavně rafinovaný dávky psychedelie. Nazvěte to třeba pop pro postklubovou generaci, co já vím. Na čem jsem si ale nejvíce ulít', je eklektický křížení stylů. Hlavně takový ty východní harmonie a postupy dohromady s polámanejma beatama. Nesmím zapomenout na ulítlý texty. Každopádně za sebou mám už čtyři alba a jedno remixový, v Británii se to docela hrálo i prodávalo, do vašich rádií jsem nějak neproniknul, nevím proč, asi to bude mít co do činění s vašima hudebníma dramaturgama. Každopádně už byl nejvyšší čas na nějakou tu rekapitulaci, kde vás zas budu moct uhranout pohledem z obalu.

Vybral jsem pro vás celkem patnáct kousků, pěkně chronologicky (no, abych byl upřímnej vybírali spíš lidi z vydavatelství). Nebudu unavovat popisem jednotlivejch skladeb, stačí mrknout na seznam pod článkem. Jen chci připomenout, že občas vás překvapí trošku jiná verze některejch písniček. Třeba "Can't See Me" je hozená do zkreslenejch beatů a dost jí to v nich sluší. Uslyšíte taky dvě moje kolaborace s elektronickým projektem U.N.K.L.E., obzvláště ta první "Be There" je, myslím, setsakramentsky povedená a zasněně potemnělou náladou překvapivě zapadá mezi ostatní. Druhý album představilo produkčně sevřenější kousky a i z něj tady je trojička. Baladičku jsem si vystřihnul skladbou F.E.A.R., na kterou jsem obzvlášť hrdej. V textu si hraju se slovama, který se pod písmenka zkratky vejdou. Když zpívám tím svým uličním přízvukem frázi "fantastic expectations", nebezpečně připomínám Karla Hydea z Underworld, vždyť taky oba máme svoji vlastní edici bot od stejnýho výrobce. Poslední "Solarized", která se setkala s dost smíšenejma reakcema, zastupujou čtyři věci, abyste si snad nemysleli, že jsem komouš. A na závěr mám pro vás novinku "All Blaze", pohodičku ve středním tempu se synťákama, co poletujou jak zmatená masařka chycená mezi záclonu a okno. Hodnotit nebudu, to nechám jiným. Každopádně se mějte a, ehm, poslouchejte dobrou hudbu!

"Díky skromnému Ianovi za slovo!" Koupit, či nekoupit tuto bestofku? Fanoušci zde najdou jen pár lehce odlišných verzí hitů, jinak kromě jedné nové písně prakticky nic. A ostatní? Pokud máte rádi pop více atmosférický, nechcete se ale definitivně vzdát melodií, styl anglických kytarovek vám není nepříjemný a ještě jste nějakou souhrou náhod na Iana Browna nenarazili, máte šanci to napravit. A čím lepším začít, než tímto zdařilým výběrem?