Byla to velká událost, když vyšli noví Rolling Stones. A to jak pro jejich zaryté fanoušky, tak pro kverulanty a odpůrce, kteří obvykle nenechají na Jaggerově partě ani nitku suchou. Jedni začali hovořit o životním výkonu Stounů, o jejich nejlepší desce, druzí jim spílali do vykopávek, jež by raději neměly vystrkovat zadek na světlo boží. Pavel Parikrupa, který měl na starosti na musicserveru hlavní recenzi desky "A Bigger Bang", se hrdě přihlásil do prvního tábora. Nahrávku ohodnotil osmi body z deseti, což hovoří za vše. Jiní s ním ale nemusí souhlasit, a to i v rámci naší redakce. O tom, jak nové Rolling Stones vidí deset redaktorů musicserveru, se dozvíte z této makrorecenze.

Honza Balušek - 5/10

Aby makrorecenze měla smysl, aby přinesla různorodé názory, měly by do ní přispět přibližně tři skupiny redaktorů. Do první patří ti, kteří mají daného interpreta rádi a znají jeho diskografii. Do druhé skupiny pak ti, kteří znají třeba jen pár písniček z rádia, ale nemají k němu nějaký vyhraněný vztah. Do třetí skupiny pak náleží ti, kdo daného interpreta vyloženě nemají rádi. U Rolling Stones jsem poměrně ukázkový případ příslušnosti do skupiny poslední. Plně chápu jejich fandy, kteří jim žerou vynucené desky, protože asi i kapele je trapné jezdit na turné jen tak, takže radši natočí nějakou novinku, aby měli důvod ji jakože propagovat živě. Kolik ale měli za svou kariéru pořádných hitů? Tři? Čtyři? Srovnejte to s Beatles, kteří jich měli za pár let několik desítek a všechny přetrvaly dodnes. Není to nijak osobní, sólovka Micka Jaggera "Goddes In The Doorway" ode mne v recenzi dostala hodnocení 9/10, stejně nedám dopustit na pilotní singly z posledních dvou desek ("Love Is Strong" a "Anybody Seen My Baby"). Novinka "A Bigger Bang" je ale pro mě z kategorie těch vyloženě zbytečných nahrávek, kde se kapela vrací natolik ke kořenům, že jen opakuje to, co už nahrála před několika desítkami let. Objektivně jim musím přiznat, že to šlape, Jagger stále dobře zpívá, ale subjektivně mě to neuvěřitelně nudí. Radši bych si poslechl třetí díl italských hitů Damichi, což je sice nebetyčná zhovadilost, ale přinejmenším se u toho tím, jak je to otřesné, můžu bavit. "A Bigger Bang" je prostě jen z minulosti vytažená nuda.

Tomáš Turek - 5/10

Položme si několik zásadních otázek: Proč bychom měli v roce 2005 poslouchat novou desku Rolling Stones? Proč, když je úplně putna, jestli je natočená letos nebo před deseti patnácti lety? Nemusí být už i těm nejzarytějším fandům patrné, že kdysi tolik silný r'n'r bujón už je po tolikáté rozvařen, až z něj zbývá jen nezaměnitelné (sic!) aroma, ale veškerá původní výživnost je ta tam? Vědci nás opakovaně varují - když budete pít dokola stejnou minerálku nebo požívat jen hamburgery, bude to mít pro váš organismus neblahý dopad. Pokud je však produkt kvalitní, je možné, že vám z něj zuby nevypadaj'. Jednou se ale stejně zaručeně přejí. Na "A Bigger Bang" ovšem relativně svěže chutná už jen charismatická Richardsova kytara. Ta znovu potvrzuje, že blues bylo a je jejich nejsilnější zbraní. Kdo je ale na čtení takových klišé zvědav? Jagger je sice jako obvykle rozjíven, ale už nekouše. Silných skladeb je tu bohužel jako šafránu (např. otvírák "Rough Justice") a vezmeme-li pak v úvahu současnou tvorbu jejich generačních kolegů, můžou pánové na takového Bowieho s Lou Reedem jen obdivně zírat. Šutráky jsou už zkrátka natolik svraštělý, že se valí jen samospádem. A to pouze díky prudkému svahu nezmírající nostalgie po šedesátkách. Nemá smysl jim to vyčítat nebo na ně jen tak z rozmaru plivat a ohrnovat pysk. To umí z bledé závisti kde kdo. Ale proto, že jsou v rocku váženými kmety, neznamená, že zas budu potichu držet rešpekt. Přiznejme si to - dědci zkrátka natočili průměrnou a svým způsobem i zbytečnou desku.

Ondřej Pravda - 6/10

Někteří kolegové v redakci už to vědí, teď je při příležitosti vydání novinky na řadě veřejnost. Hudební popularitu Stounů jsem nikdy nepochopil a to jsem se dost snažil, i staré věci si kvůli tomu poslechl. Mají pár dobrých pecek, to každopádně, ale i při snaze o porozumění historickým souvislostem tomu pořád nerozumím. Hrát jejich rockblues (se škatulkama je to ošemetné, ale "čistý" rock, kterým se tak ohánějí, hráli hodně málokdy) kdokoliv jiný, těžko po něm štěkne pes. Je nutno ocenit, že po tolika letech a prožitcích jsou schopni fungovat a jet turné, ale i úcta ke stáří má své meze, pokud jde o studiové nahrávky. S novinkou tohle entré souvisí víc než dost, dá se totiž vztáhnout i na ni. A to jsem chtěl "předsudky" odhodit. Nová deska je příliš dlouhá na to, že opakuje hodně známé postupy, které mezitím tancovačkové kapely dovedly k "dokonalosti". Neadoruji vývoj a progresivitu jako kolega Veselý, u Stounů (a jiných) je nesmysl ji čekat, nicméně jednoslovné, špatně srozumitelné názvy skladeb jsou špatný pokus o modernost, obal se taky nepovedl. Hlavní je hudba, ale přes hodinu poslouchat šedesátky s kvalitnějším zvukem, to taky není to pravé. Čtyři písničky mohli dát na b-strany, zrovna na nálepce avizované skladby patří k těm slabším. Při oproštění od všech historických a dalších souvislostí novinka nezanechá v uších špatný dojem, za ta léta umí Stouni napsat slušnou písničku, ale i legendy je třeba poslouchat kritickým uchem.

David Věžník - 6/10

S Rolling Stones se to má podobně jako s Gottem. Aby skončila jejich nadvláda, musí vymřít jejich fanouškovská základna (neb oni sami nezemřou nikdy). Pak dojde k onomu toužebnému pročištění vzduchu. V rámci objektivity je však zřejmé, že hudebně jsou Stouni přece jen trochu jinde než božský Kája. Označovat jejich poslední desku za vyčpělou je nepřesné. Není taková celá. Rozhodně lze ocenit, že dědům to hraje dost dobře, na druhou stranu by se tím člověk neměl nechat zaslepit. A tak zatímco je na "A Bigger Bang" pár velmi příjemných a chytlavých věcí ("Let Me Down Slow", "This Place Is Empty", úžasná "Streets Of Love"), velká část alba se uzavírá před okolním světem ve svém vlastním egu. Bluesovka "Back Of My Hand" je přesně tím prototypem jednobrdosti, který k tomuto stylu nemůže přitáhnout větší než malé množství posluchačů. Nahrát tohle album před třiceti lety, znělo by stejně. Jistě, Jaggerovi nešlo o hudební revoluci, jen o potvrzení svých kvalit. A to se mu povedlo. "A Bigger Bang" není podprůměrná ani průměrná deska, poslech je fajn, ale spíše než o větší třesk jde jen o takové malé, lehce nadprůměrné pšouknutí.

Dan Hájek - 7/10

Velký třesk prý byl už hodně dávno (ví to vůbec někdo přesně?) startovacím výstřelem vzniku vesmíru a tímto jevem se Rolling Stones nechali inspirovat. Touto událostí jsou totiž natolik konsternováni, že podle ní i pojmenovali nové album. Jednoho dne, ten však ještě nenastal, se směr rozletu změní a vše se začne smrskávat a z tohoto rozevřeného prostoru bude velmi nahustěná hmota a asi i přijde další exploze, tedy teorie to tvrdí. Jaká bude praxe, to nikdo netuší - viva la sci-fi! I tímto směrem se Stouni vydali, vykašlali se na vše moderně znějící experimentování a vypustili na svět desku á la staré dobré časy, kdy jim bylo dvacet a cosi. Mick a jeho parta vykouzlili směsku nadupaného rock'n'rollu, rozdrnčeného countyrocku, blues a honky tonk - Keithova vsuvka "This Place Is Empty", ač je atypická, funguje skvěle. Když takto "A Bigger Bang" protáčím ve svém přehrávači, tak věřím, že Rolling Stones se při natáčení výtečně bavili a na koncertech si to neméně užijí. V mém těle a ani na mé duši však z toho všeho nějaké extrémně pozitivní vibrace nevznikly. Je to precizně natočené a takové pecky jako "Rough Justice", "Let Me Slow Down", "Rain Fall Down", "Streets Of Love" nebo "Dangerous Beauty" se jen tak neoposlouchají. Šestnáct položek je ale i na zkušenou a rajcující kobylu moc. Je jasné, že tihle dědkové (v dobrém smyslu) měli rozhodně dobrý záměr, který přenesli i na desku samotnou, ale na mě bohužel tolik nefunguje a raději vyhrabu "Bridges To Babylon" nebo "Voodoo Lounge".

Lukáš Franz - 7/10

"A Bigger Bang" je vlastně můj první opravdickej kontakt s kapelou kolem Micka "Tváře jak prostřelená pneumatika" Jaggera. Pravda, když mi bylo asi devět, tak jsme v jedný soutěži vyhráli (celá rodina) desku "Voodoo Lounge". Pamatuju, že to otvírala "Love Is Strong" plus, že se nám líbily (mně a tátovi) ty kousky, kde se hrálo na klavír. K novince jsem teda přistupoval jako k první desce. Nejsem z těch, co by honem běželi do knihovny a jali se poslouchat starý nahrávky za účelem porovnávání. Řikal jsem si - buď jo, nebo ne. Nic jinýho. Bál jsem se stařeckejch unylejch skladeb, který se potáhnou přes únosnou dýlku pětačtyřiceti minut. Měl jsem strach, že se budu muset nutit k tomu, abych to vůbec doposlouchal. A hle! "A Bigger Bang" mě baví. Dokonce zkousnu i ten jejich bluesovej nádech třeba v "Back Of My Hand". Nejradši mám ale stejně "Streets Of Love", "She Saw Me Coming" a "This Place Is Empty". Celý to album má přesně ten "stařeckej" zvuk, jak jsem si představoval. To, jak se Jagger naváží do Bushe, přecházím taktním mlčením, ale popravdě řečeno, docela mě tyhle výpady už nuděj. Pro mne je "A Bigger Bang" dobrá deska. Což ale neznamená, že musí bejt pro RS fanouška taky. Jak mi řek jeden prodavač z oblíbenýho musicshopu: "Jo, takhle bych chtěl hrát, až mi bude šedesát dva..."

Ondřej Ručka - 7/10

Stouni jsou prostě nehynoucí. I když se leckde avizuje, že tohle album a turné je jejich poslední, není to poprvé, a beztak ani naposledy, co z jejich úst podobná prohlášení slyšíme. Rozlučka v podobě alba "A Bigger Bang" by to ale byla vpravdě královská. Nebudu tady tvrdit, že jsem fanda Rolling Stones a k "A Bigger Bang" se asi po poslechu na makro nejspíš hned tak nevrátím, ale musím uznat, že na tomhle albu zní všechno tak, jak znít má. Ani jeden tón, ani jedna nota na desce není nadbytečná, všechno zní tak, že podvědomí ani jednou nevyšle signál o nesouladu. Tip ťop v každém ohledu. Vlastně takhle dobře napsané a nahrané rockové album jsem za poslední (hodně dlouhou) dobu ani neslyšel, škoda jen, že to prostě není zcela má krevní skupina. Kytary ano, ale mladé a dravé jako třeba The Hives, a přeci jen, Stouni už mají šest křížků na krku. Proto na mě deska působí klidně a číší z ní pohoda a nádhled, ale na to je ještě času dost. Jednou téhle hudbě dorostu, tím si jsem jistý, ale zatím si musím tenhle poklad nabitý rock'n'rollem správně šmrncnutým blues (i country) schovat do šuplíku. Ale vám radím: "Poslouchat!"

Michal Koch - 7/10

Nikdy nebyli mými oblíbenci. V legrační a nesmyslné strkanici Beatles vs. Rolling Stones jsem vždycky stál na straně melodičtějších, nápaditějších a více experimentujících Liverpudliánů. Už léta přemýšlím, jestli uznání od milionů posluchačů mají více za to, co tvoří, nebo za to, že vydrželi tak dlouho. Po návštěvě jejich zatím posledního pražského koncertu, kterou jsem podnikl hlavně z úcty k legendě, jsem se přikláněl spíš k druhé možnosti. A pak si Stouni přijdou s deskou, na které je snad všechno, co mi na nich kdy vadilo: podivný Jaggerův zpěv s ještě podivnější výslovností, chaotická foukačka, v podstatě žádná pěkná melodie. K tomu ničím nepřekvapující (ovšem bezchybná) rytmika a i ty kytarové riffy, byť nepopírám dobré, umí kdekdo dnes vyšperkovat lépe. A přesto to všechno neskutečně funguje, neskutečně šlape a já si to cédéčko pouštím pořád dokola, podupávám si nožkou, na tváři blažený přiblblý úsměv a chvílema mě mrazí v zádech, což je vždycky znamením, že slyším něco. Možná je to tím, jaká energie z nahrávky sálá, jaká radost z hraní z ní čiší, jak je evidentní, že tihle dědoušci tu desku nahrát vůbec nemuseli, ale moc chtěli. A to je něco, co jim mnohý o generace mladší muzikant může závidět. Jak se praví v jednom známém filmu: "Drnky drnky, žádný velký umění, ale holky na to letěj'!". A já naprosto chápu proč.

Tomáš Parkan - 8/10

Osobně jsem "A Bigger Bang" slyšel o něco málo dřív než většina ostatních a svoje postřehy, které vznikly na základě jednoho poslechu, jsem již sepsal v preview o desce. Po několika dalších posleších i nadále trvá můj pocit, že se Rolling Stones vrátili k tomu, co umějí nejlépe - tedy ke klasickému rokenrolu a ten spojený se skvělým zvukem vyznívá vskutku povedeně, i když musím zmínit, že nejlepší skladba na desce "Rain Fall Down" s výborným, a přitom úplně jednoduchým kytarovým motivem, do této škatulky zcela nezapadá. Výborný je i lehký bluesový pohled do šedesátých let v podobě "Back Of My Head". Jestliže se mi zpočátku nezdál jako dobrý nápad volba prvního evropského singlu "Streets Of Love", pak nyní jsem přesvědčen, že to rozhodně nebyla volba špatná. Velkým plusem desky je i její ucelenost, či spíše vyrovnanost, kdy se na "A Bigger Bang" v podstatě nevyskytují slabší skladby. Abych se přiznal, jediné, co mi na "A Bigger Bang" a vlastně na všech deskách Stones nesedí, je zpěv Keitha Richardse. I když jsou písničky, které zpívá, stejně dobré jako všechny ostatní, jeho vokál mi nezní moc libozvučně - to je však spíše můj osobní problém. Ale jinak se musí uznat, že tihle staří pardálové pořád umějí natočit skvělou desku, která se v závalech dnešní muziky rozhodně neztratí. Co se týče hodnocení, mám takový pocit, že jakékoliv hodnocení alba mezi 6/10 a 9/10 je v pořádku, záleží pouze na tom, jak se člověk na hudbu Valících se kamenů dívá.

Radek Londin 8/10

Když se řekne Rolling Stones, napadá mě jedno sousloví: Jurský park. Háček je ale v tom, že tenhle biják končí prakticky idylickým happyendem, alespoň v případě nového alba. Staří lidé bývají náladoví, ale tady jakoby všichni rockoví dinosauři vstali ráno pravou nohou. Už přebal CD napoví, že nebude chybět zdravý smysl pro zlehčující sebeparodii, vždyť brát se v tomto věku smrtleně vážně může být skutečně smrtící, to ví už i božský Karel (viz "Zombie"). Pánové zní neskutečně uvolněně, snad je to tím, že zůstaly výhradně na svém. Je slyšet prakticky všechny prvky a hudební etapy, kterými si prošli. Tedy nic nového, ale vyčítal snad někdo U2, že jejich poslední album zní jak nefalšované osmdesátky? Kytary a retro už pár let frčí (White Stripes, The Strokes...) a díky tomu si mohli všichni svobodně zablbnout. Obzvláště Jagger je svěžejší než králíček Azurit, zpívá mu to jako za mlada, snad ještě lépe, to samé platí o na dvou kouscích zpívajícím Richardsovi. Všechno zní úžasně nenuceně a o tom je přece taky rock'n'roll, ne? Při známé klišé otázce "Beatles, či Rolling Stones?" sice hlasuji bez váhání pro první jmenovanou, ale jedna věc je jasná: "Kameny se pořád valí a jsou slyšet setsakramentsky daleko!"