Díky ústřední postavě zpěváka a skladatele Michala Ambrože můžeme Divoký srdce považovat za jakéhosi nástupce kapel Jasná páka a Hudba Praha. V duchu klasické tvorby těchto legendárních sestav se také nesl materiál zaznamenaný na debutové desce "V moci noci". V roce 2002 však Divoký srdce příjemně překvapilo stylově pestrým albem "Kajuvej", na němž se za výrazného přispění Vladimíra Pechy (Načeva) a producenta Andyho Laža podařilo docílit i sympaticky moderního soundu. Nyní - tedy do třetice všeho dobrého - přichází Ambrož a spol. s deskou "Pozdní sběr".

Hned od začátku je při poslechu novinky jasně patrný odklon od jemných zvukových a aranžérských experimentů předchozího alba a návrat k syrovějšímu, ale zároveň místy ("Řekni mi proč", "Neznámý území") poněkud zastydlému pojetí, pro které se hodí použít zavedený terminus technicus klasický český bigbít. Je otázkou, jak podstatnou úlohu při natáčení sehrál producent Pavel Skála, mimo jiné kytarista Mišíkových Etc..., každopádně se nelze zbavit pocitu, že kapela, hlavně co se výsledných aranžmá týče, učinila krok zpátky. A to je rozhodně škoda. Přesto není zapotřebí házet flintu do žita. I tak nabízí "Pozdní sběr" dostatek zaznamenáníhodných momentů.

Především je zajímavé sledovat pozvolný přerod Michala Ambrože z rockového frontmana a "řvouna" v klidnějšího písničkářského barda, který pro inspiraci stále častěji sahá mimo beztak už vylovený rockový rybník (ozvuky keltské hudby v "Podívej se" nebo country legrácka "Houpy hou"). Budiž mu ke cti, že se i přes samozřejmá omezení daná jeho charakteristickým skladatelským rukopisem snaží neustrnout na místě. Na druhé straně jako textař zůstává Ambrož věrný svému typickému stylu založenému na jednoduchých, avšak trefných sloganech. Kromě klasických témat nechybí ani tentokrát oblíbený "castanedovský" indián ("Vijó"). Zkrátka nakonec nepřijdou ani konzervativnější, klasické fláky Hudby Praha milující fanoušci. Právě je jistě spolehlivě rozhýbou přímočaré rockové skladby "Zatraceně ztracenej" nebo "Nenech mě stát" (které však paradoxně pocházejí z dílny kytaristy a houslisty Radovana Jelínka).

Hlavní pocit, který v člověku poslech "Pozdního sběru" zanechá, je ten, že se jedná o ve všech směrech poctivou desku. Nové publikum díky ní Divoký srdce rozhodně nezíská, ale zároveň se ani nemusí obávat odlivu současných fandů. Kapela hraje tak, jak ji to baví, a ve svém snažení je stoprocentně uvěřitelná. A to je třeba ocenit.