Každej to ví, každej se s tím setkal. Jsou kapely, který si mydlej pořád dokola to samý, ale z nějakýho důvodu jim to vždycky sežerete. Uaa uaa, grr. I když je to jejich už třetí deska, pořád se na ni těšíte a víte, že nejste sami. Vemte si takový Disturbed, který na debutu "Sickness" i na dvojce "Believe" hoblovali ten svůj energickej nu-metal mixlej stoner rockem, a stejně, když vyšla novinka "Ten Thousand Fists", zase se prodrali na čelo americkýho žebříčku a stejně jsem se na ně těšil. Teď si ale fakt nejsem jistej, jestli se mi to vyplatilo, protože ať to protáčím, jak chci, vychází mi z toho tahle deska vždycky jako nejslabší z dosavadní trojice realesů Disturbed. Uaa uaa.

Což o to, oni Disturbed nikdy nebyli žádnej zázrak umění, ale už když jsem je viděl v Praze jako support Marilyna Mansona, dostala mě ta melodická nespoutanost, nadupaná rytmika a pekelně odsýpající tempo, kterým maj skoro všechno vypodložený. To sice platí i u "Ten Thousand Fists", jenže důležitý je slovíčko SKORO. Uaah gah. Ačkoli v cizině tuhle placku dost chválej, já bych byl opatrnej, jestli to všechno, ti recenzenti, nejsou jenom zombie z obalu "Ten Thousand Fists", který si Disturbed najali, ať šířej slávu po světě. Deska to totiž není špatná, oni asi Disturbed ani blbou udělat neuměj, ale že by z toho člověk uchcával, to zase ne. Některý pecky prostě hrozej líp a víc, jinejm to jde trochu ztuha.

"Všechno, co chcete, je kritizovat, aspoň něco a pro nic, všechno, co já chci, je ještě jednou trochu odpuštění, abych se stal nejlepším na světě," řve Dave Draiman svým nezapomenutelným hlasem v "Just Stop" a já mu to sežeru i s navijákem. A nejenom jemu, ale celé té bandě. Dalo by se pokračovat, protože "Ten Thousand Fists" v sobě nosí hned několik parádních metalovejch fláků, třeba "Guarded", singl "Stricken" nebo "Sons Of Plunder", který vás buď posaděj do židle, to když slyšíte tu jejich semílací rytmiku a řízný riffy, nebo vás donutěj vyskočit a hoblovat si to spolu s kytaristou pěkně uprostřed obýváku. Uaah uaah. Pak tam propluje pár kusanců, co vás tak jako vyklidněj, jako že nejsou ani šlecht, ani gut. To sou "I'm Alive" či "Overburdened". Jenže nejhorší to je na konci. Totiž, jak jsem řek', oni Disturbed nedělaj špatný věci, ale "Ten Thousand Fists" má dohromady čtrnáct tracků, a to je prostě moc. To už se pak špatně soustředíte, splývá vám to a nakonec vám v uších stejně zůstane jenom trocha.

Uaa uaah, hog. Kdyby "Ten Thousand Fists" mělo deset, možná jedenáct stop, byla by to jízda parádní. Tutovka. Seděl bych na zadku, ničil si krční páteř, dupal sousedům do stropu a byl šťastnej jak blecha, že tahle prima kapela zase všem ukázala, zač je toho loket. Takhle jsem na tom zadku jen ze dvou třetin, pak už přemejšlím, čím to nahradit. Disturbed prostě udělali desku, která jim jméno nepošpiní, možná naopak, ale zároveň nepřekročí stín předchozích alb. A ať si kdo chce, co chce říká, debut "Sickness" byl prostě nejlepší. A jen tak mimochodem: Víte proč tam furt je to uaah uahh? Protože bez toho by Disturbed nebyli Disturbed. Zeptejte se Draimana a těch, co je maj rádi...