Craig David je takovým malým zázrakem ve světě současné populární hudby. Dosáhnout takového úspěchu v tak mladém věku a nebýt přitom umělým prefabrikátem mocného hudebního manažera je vskutku rarita. Když se před pěti lety vynořil z londýnského undergroundu a vzal ztečí hitparády, byla mu prorokována velká budoucnost. Dokonce se dokázal výrazněji zapsat do povědomí posluchačů na druhé straně Atlantiku, což je něco, o čem sní každý ostrovní muzikant, ale jen málokterému se to podaří. A krom přízně posluchačů si svým debutem "Born To Do It" a následným "Slicker Than Your Average" vysloužil i uznání kritiků. No, co chtít víc? Otázkou tedy je, zda se mu daří se svou novinkou "The Story Goes..." získaný status potvrdit.

Potvrdit asi ano, udržet taktéž, ale těžko si svou pozici posílí. Popravdě řečeno, jestli Craig příště nepřijde s něčím opravdu novým nebo výjimečným či skvělým, tak se ze stínu svého debutu už asi nikdy nevymaní. "The Story Goes..." je albem, které se dobře poslouchá, neb na něm jsou krásné melodie i pěvcův hlas, působí libě a sladce, hladce... Ale trochu oposlouchaně, protože všechno, co na něm člověk uslyší, už v takové a makové variaci slyšel někdy předtím. Ať už je to klubový hymnus, r'n'b balada, nebo popové klišé, producent (Mark Hill či Underdogs) ani Craig nepředvádí nic neslýchaného nebo průrazného. To si můžou dovolit snad U2 nebo Rolling Stones po desítkách let kariéry a kupě studiových nahrávek, ale ne čtyřiadvacetiletý borec s teprve třetím albem.

Dost mentorování, tohle album se musí líbit a má k tomu celou řadu podpůrných instrumentů. Britská urban music totiž nabízí něco ždibec odlišného od toho, co k člověku doputuje zpoza velké louže. Zatímco za oceánem se scéna orientuje dosti k rozmanitému futuristikému soundu a zvuk vytvářejí hlavně elektronická hejblata a čudlíky (i když s novým Kanye Westem snad přichází masivní změna), Craig soustředil svou pozornost na popovou stránku věci a živé nástroje, a tak ve skladbách zní akustická kytara (ve většině skladeb přirozený průvodce písní) a smyčce častěji než syntetické pazvuky. Deska je tak spíše než cokoliv jiného popová. Taková "One Last Dance" zní, se vším dobrým i špatným, co k tomu náleží, jako věcička napsaná pro Blue. O něco barvitěji, ale možná o to škatulkovatelněji zas působí "Don't Love You No More (I'm Sorry)" - pop par excellence. Vymazlené r'n'b představuje úvodní a singlová "All The Way", nadoblačný let vskutku takřka hypnotický překvapivě "Hypnotic". "Do You Belive In Love" by slušela i vícehlasu vokální skupiny jako například Boyz II Men. Změnu oproti popovému pravidlu ustanoveném na této desce znamená "Take 'Em Off" produkovaná Underdogs, což je typicky severoamerické r'n'b (nedá mi to srovnat s deskou Omariona "O", kterou jsem měl v rukách/uších nedávno, jednu chvíli jsem měl pocit, že mi snad počítač nějak záhadně zaměnil oba počiny). A protože máme už rok 2005 a po vlně retra sedmdesátek a osmdesátek musejí logicky přijít i léta devadesátá, "My Love Don't Stop" je toho krásným příkladem. Trošku monotónní plouživé a baladické vyznění desky pořádně vyplaší, byť osamoceně, "Just Chillin'". A co mě nakonec ještě potěšilo, bylo "Unbelievable" s krásným rozvinutím podkladu od prostého a holého kmenu až po košatou korunu celé písně.

S hodnocením tohoto alba to je nakonec vcelku prosté. Líbí se a líbit se bude, což už jsem tady tvrdil nejednou. Skvěle se poslouchá a rozhodně jím nikoho nelze urazit. Ale chybí mu ždibec toho, co Craiga vyzdvihlo předtím. Novost a neotřelost.