Pokud vám něco říká kapela Yes, budete asi spíš patřit do starší generace nebo mezi muzikanty. To jsou nyní jediné skupiny lidí, které tahle legenda nějakým způsobem ještě zajímá, pro ostatní jde už o dinosuary, kteří překvapují tím, že ještě žijí a skládají muziku. Historii kapely a její význam v muzice přeskočme, částečně to udělali moji kolegové (viz odkazy níže) a i tak je recenze dlouhá. Teď a tady je důležité to, že v souvislosti s jejich neuvěřitelným výročím aktivní činnosti byl v květnu roku 2004 natočen v Americe koncert, který byl z vizuálního pohledu speciální svou pódiovou výpravou, kterou měl na starosti výtvarník Roger Dean. Ten naplňuje omšelé, ale v případě Yes velmi platné rčení o nehrajícím členu kapely, neboť jeho práce (obaly, plakáty) víc než pomáhaly definovat image kapely. Ti, co omylem klikli na tenhle článek, jsem už "odbyl" v popisku k desce, ale pro jistotu zopakuji stručný závěr, že aktuální DVD "Songs From Tsongas" je slušným průvodcem hudebního fenoménu, pro který tak sedne škatulka art-rock.

Lze předpokládat, že další řádky budou číst ti zasvěcení až zasvěcenější. Ti snad pochopí místy kritický tón, který je i není dán tím, že se nenaplnil kolegův odhad, že s živákem "House Of Yes" kapela přes nás vyhazuje "vrásčitou a lehce se třesoucí rukou... možná poslední rukavičku".

Na úvod do detailu nepitvejme zmínku v bookletu o klasickém line-upu, v případě Yes, jejichž obsazení se během let různě měnilo, není tak úplně snadné říct, co je tou klasikou. Berme jako základní fakt, že tenhle koncert odehrála sestava Anderson-White-Wakeman-Howe-Squire. Při pohledu na setlist výročního koncertu se potvrzuje základní oprávněná výtka ke všem živákům Yes, které kdy vyšly na videu nebo DVD (neřku-li na CD), a to nejen v poslední době při příležitosti 35. výročí kapely. Ať už to byly "Yesspeak & Yes Acoustic", "Yesspeak", "The Ultimate Yes" nebo stařičké "Yesshows", všechny pořád recyklují alba z první půlky 70. let s prakticky těmi samými skladbami. Rozdílem, který toto DVD doporučuje vaší pozornosti a dalšímu pitvání, je aspoň nahlédnutí do novějších položek rozsáhlé diskografie skupiny.

První disk se téměř úplně soustředí na úvodní, z hlediska popularity nejúspěšnější půlku dekády historie kapely. Najdete zde většinu "hitů" (ve smyslu známých kompozic, tahle muzika není o popěvcích a chytlavosti) z desek "Time And Word", "The Yes Album", "Fragile" (které je počátkem spolupráce s Deanem), "Close To The Edge". Na tři díly rozdělená "Mind Drive" je jedinou relativní novinkou (z alba "Keys To Ascension 2") mezi starými věcmi, ale lze to pochopit, když ji složila právě tato sestava kapely. Jelikož od Yes neznám žádné předchozí živáky na DVD, nedokážu posoudit, nakolik klasické, stokrát ohrané skladby získaly hudebně na výročním koncertu něco navíc, proti živákům na CD se mi žádný velký rozdíl nezdá. Což se dá čekat, Yes jsou muzikanti profesionálové, těžko instrumentálně zklamou, Andersonovi to také zpívá velmi dobře. Ale přece jen by potěšily méně chladné, neměnné výrazy, speciálně u Howea a Wakemana. Chápu nutnost soustředění i absenci nějaké velké show na pódiu, na to už mají roky, ale na druhou stranu je trochu nuda vidět zaujetí bez většího náznaku, že by je to celé opravdu bavilo. Obrýlený Howe nebo Wakeman v tričku vypadají, že je vyrušili ze cvičení v obýváku, aspoň Squire trochu odpovídá představě (staršího) rockera.

Druhý disk je tím, proč má tohle DVD aspoň nějaký význam pro ty, kteří snad ještě nemají nějaký předchozí záznam koncertu. Nejen oni, ale především ti mladší, kteří existenci Yes zaznamenali po jejich comebacku v 80. letech díky písničkovějším, rockovějším skladbám, budou určitě potěšeni, že si kapela také vzpomněla na novější věci. Po patnáctiminutové přestávce se kapela na pódium vrátila v akustičtějším složení, a přesto začne mít koncert větší šťávu, za což vděčí právě repertoáru. "The Meeting", "Long Distance Runaround" nebo samozřejmě "Roundabout" mě vždycky přišly jako ty vstřícnější k publiku a tím z tvorby Yes ty lepší. Také se hodně zlepší dojem ze skupiny, hráči se začnou usmívat a vypadat jako parta. Především Anderson vypadá, že si koncert začal užívat, dopředu hlášený výpadek textu u "Time Is Time" je sympatický, nevypadá jako hraný, aspoň Wakeman vypadá překvapený, že by měl hrát něco jiného. Kratší (z pohledu Yes) skladby zahrnují největší hit "Owner Of A Lonely Heart" inzerovaný i na přebalu. Následně Howe zahraje svou sólovou skladbu, po které se druhá část koncertu ve své třetině vrátí zpět do elektrického hávu, a to s "Rhythm Of Love", pro tento účel výbornou. V ní konečně vynikne víc Deanova scéna, která jinak zas takovou roli, jak by napovídaly obrázky v bookletu, nehraje. Zpívající Anderson si na začátku skladby udělá výlet doprostřed sálu a celá skupina přece jen připomene, proč ji lze řadit do rocku, do té doby si lidi moc nezapaří. Vůbec je zajímavé přemýšlet o tom, jak relativní je slovo progresivita, kterým byl jejich rock ve své době označován...

Konečně dobře rozjetý koncert však kapela utlumí zařazením úmorně dlouhé "Ritual" - zástupcem dvou desek, historicky možná relativně významných, ale zároveň přesně těch, kvůli kterým lze pochopit výhrady k art-rocku jako muzikantské onanii (jemněji řečeno artistní produkci). A nezachrání to ani světla, i když jde skoro o jedinou skladbu, ve které se osvětlovači probudí a dělají víc, než jen statické různobarevné nasvícení scény. A následující cover Lennona a McCartneyho z debutu Yes ani závěrečný známější "Starship Trooper" to nevylepší. Ortodoxní fanouškové nebudou souhlasit, ale myslím, že skoro všechny by mnohem víc potěšilo zařazení tří nebo čtyř dalších skladeb z novějších desek (osobně bych bral cokoliv z "90125", "Big Generator", "ABWH", ale i "Open Eyes" nebo "The Ladder"). Jsou na nich výborné skladby - že na nich dělali jiní, než ti na pódiu, by snad vadit nemělo, ale zdá se, že to by mohl být jeden z důvodů (největší hit si kvůli tomu vynechat nedovolili).

Ačkoliv lze mít k samotnému koncertu lecjaké výhrady, další vybavení disků je zkrátka špatné. Nemyslím zvuk, DTS (kromě Dolby 5.1 a Dolby Digital Stereo) uspokojí, i když by mělo být standardem. Obraz ve formátu 16:9 je fajn, stejně jako titulky v několika jazycích, i když toho zas tolik nenamluví a dá se rozumět. Nepotěší ale dvě chybky v názvech skladeb v samotném záznamu nebo překlep ve jménu v bookletu. Co snad není u výročního DVD příliš, je očekávání nějakých dalších bonusů než jen kratičkého sedmiapůlminutového interview s výtvarníkem Rogerem Deanem, ve kterém toho moc neřekne, větší část je sestřihem momentů z koncertu. Co takhle biografické a bibliografické údaje? Nebo video? Nebo přímý link na jejich stránky?

Zdá se mi, že vydavatelské firmy až příliš spoléhají na věrnost fanoušků a moc pro ně v případě tak významné kapely neudělali ani na tomto dvojdisku. Je slušný, ale pořád platí, že Yes nemají ve své diskografii po všech stránkách opravdu reprezentativní kousek.

P.S. nesouvisející s muzikou: Může mi někdo, kdo se v tom pohybuje, vysvětit jednu záhadu? Proč pořád lisují vnitřky DVD tak dementně, že v místě, které je vylisovaná prohlubeň, abste mohli prsty uchopit disk, zůstavá plast, který to znemožňuje?!