Druhý den na festivalu Love Planet sliboval snad ještě větší hudební nadílku, než ten první. Mezi jinými Apocalyptica, Stereo MC's, Ralph Myerz & J. H. Band, De-Phazz a headliner celého festivalu Nick Cave & The Bad Seeds. Více se dozvíte v našem článku.
V minulém díle jsme rozvedli zápletku a nechali čtenáře v tajemném očekávání. Uvidíme, zda-li ho druhý díl festivalového příběhu naplní. Do děje na moment vstoupí také nová postava s příznačným jménem Ondřej Pravda…
© František Musil / musicserver.cz
První na řadě je Radek Antl:
Coby první regulérní účinkující sobotního hudebního maratonu byla stanovena královéhradecká indie-rocková kapela
Pavilon M2, situovaná na Talent Stage. V poslední době o nich začíná být celkem nahlas slyšet, což je po dvou letech existence velmi pěkný výsledek. V souvislosti s debutem "Safety About Your Glass" padají samé kladné verdikty i přirovnání ke skupině
Radiohead. Pokud ovšem jde o vystoupení na
Love Planet, nemohu neužít slova
nuda. Takový utahaný popík, jehož protagonistům jako by snad bylo jedno, že vůbec někde hrají a někdo je poslouchá, jako byste navštívili obyčejnou zvukovou zkoušku, kde to sice dobře šlape, ale atmosféra ne a ne se odtrhnout z bodu mrazu. O dost lépe se mi jevili kytarovkáři
Albion. Tito mladíci nejsou o nic méně schopní jako o dost více úspěšní
Southpaw, vlastně mě tak napadá, kdybyste si namíchali
Southpaw a
Roe-Deer z doby před jejich rozdělením na frakce
Roe-Deer a
Khoiba, klávesy pomyslně naladili dle zvuku
HIM a přidali hudební smýšlení
Muse či
Placebo, máte vcelku dobrý obrázek produkce
Albion, muziky optimisticky písničkové i nakažlivě pochmurné, přesvědčivé, kvalitní a tudíž nadějné.
Více než uspokojivý výkon podali také nu-jazzoví Pražáci
Alvik. Ačkoli u Tábora v tu dobu zavládlo chladné počasí, muzikanti kolem maestra Mishana vyzařovali teplo. Jejich příjemně roztančený a přitom dojemně něžný mix elektroniky a jazzu přinutil publikum přečkat drobnou dešťovou přeháňku a s úsměvem sledovat sebevědomě profesionální a zároveň roztomile rozpačitý výkon, který bych se nebál označit jako jeden z nejlepších momentů dne.
Zatímco Anya z
Alvik si v průběhu svého vystoupení stihla pochválit
vynikající soundsystem Kenvelo Stage,
Wohnout, kteří o pár hodin později řádili na stejném místě, naopak místy neskryli nespokojenost s úrovní zvuku, jenž nakonec nenadělal žádnou závažnější škodu. Naopak, dopřál publiku nejzábavnější zvukovou zkoušku festivalu, a pokud byly někde nedostatky, dál než do odposlechů se nedostaly. Wohnouti dle očekávání ztropili sebevědomý nářez, otevřený příhodnou "Festivalovou", naplněný písněmi z posledních dvou desek i z dob dávnějších ("Flusík") a proložený mimo jiné estrádním kouskem dua Egon (taneční úlet basáka Zemánka a bicmana Fenka). Homolovi a spol. tak znovu dokázali, že veliká pódia jim jednoznačně sluší (živák z nějakého toho stadionu bych si jistě pouštěl velmi často) a že si svoji aktuální popularitu rozhodně zaslouží.
© František Musil / musicserver.cz
Na taneční scéně se zastavili i
Bow Wave, hip hopový objev z Karlových Varů, který ze zástupu ostatních tuzemských hip hopových projektů malinko vyčnívá díky tomu, že hraje na živé nástroje. V určitých chvílích tak mohl leckomu připomenout někdejší hvězdy
Bloodhound Gang, jindy se strnule držel hip hopových regulí. Nebyli zcela nezábavní, avšak nešlo ani o žádnou strhující show, jakými byla ostatně Evropa 2 Stage toho dne přeplněna. Jednou z nich se určitě stali pařmeni
Skyline, kteří zde spáchali až překvapivě strhující párty, během níž si neodpustili podporu obětem tolik propíraného CzechTechu, korunovanou refrénem z "Ameriky" německých
Rammstein, jímž proložili jeden ze svých tracků. Narozdíl od
Roe-Deer navíc fanouškům dokázali, že si jich váží, ať už férovou omluvou za zpoždění, tak nejrůznějšími proslovy během svého setu. Takové vystoupení
Khoiby, která na Kenvelo Stage sice zanechala velice příjemný dojem, nezbavila se však ospalé nálady, jež vládne jejímu jinak dokonalému debutu "Nice Traps", se se silou, jež se díky
Skyline valila z repráků, jednoduše nemůže srovnávat.
© www.loveplanet.cz
Mezi největší lákadla sobotní dramaturgie jistě patřila finská
Apocalyptica, jejíž návštěvníci snad poprvé za celý festival dali znát, že na
Love Planet skutečně přijel několikatisícový dav. Jelikož se však nijak nesnažili vyhnout stereotypu a v podstatě jen vrzali a vrzali za zběsilého vrtění hlavou a předvádění rozezlených grimas, značnou část publika brzy přestali bavit. Kdo zůstal, dočkal se předělávek písní Metalliky, na nichž
Apocalyptica začínala, i repertoáru původního, ke kterému postupně dospěla. Kdo odešel na partičku
Ralph Myerz & The Jack Herren Band, patrně se pobavil víc.
Moimir Papalescu & The Nihilists snad jako jediní na
Love Planet začali hrát dříve, než měli, a to skoro o celých deset minut. Průkopníci české odrůdy žánru electroclash zřejmě jednali dle hesla
kdo nás chce vidět, už tu asi je. Nejen skalním fanouškům, ale i mnoha dosud nezasvěceným pak velmi pádně odpověděli na otázku, proč jejich část festivalového
prajmtajmu nepřipadla nikomu ze zahraničí. Tento elektronický punk či neopop, jak svůj mix elektronického retra i progresivity sama skupina ráda označuje, je jako stvořený pro větší pódia, kde plně vynikne síla kraftwerkovsky laděných kláves i psychedelická nálada písní, temných jako prostor toi-toi budky po desáté večerní. Moimir a jeho věrní navíc ví, co si počít s rozměrnějším pódiem, a to přesto, že po něm neběhají ze strany na stranu, jen aby uspokojili všechny pod ním (nehledě na působivé spojení s bohatým světelným parkem). Kdo jste kdy pochybovali, nepochybujte - tato parta na svoji sošku Anděla může pohlížet se svědomím tak čistým, jako je prádlo čerstvě vyprané v jednom z oněch zázračných prášků na praní.
Jak to viděl Dan Hájek?
Ve dvě hodiny začala na Kenvelo Stage své vystoupení
Lenka Dusilová, která již na letních festivalech taktně představuje svoji třetí, nedávno dokončenou desku. Krom toho hrábnula také do historie, když připomněla písničky "Princezna" a "Tělo".
Lenka a její nová doprovodná skupina ukázali, jak se dá spojit několikero hudebních rovin, které k slunečnímu počasí pasovaly dokonale. Její set byl ukončen první jí samotnou napsanou písničkou "Muka" z jednodeskového projektu
Pusa, po které se zbrkle a nečekaně rozloučila.
© František Musil / musicserver.cz
Mezitím ožilo i pódium Evropy 2, kde jako první vystoupili
Soil, seskupení, které kombinuje živé nástroje s elektronickými doplňky. Jejich kombinace jazzových prvků s ambietně zahalenými motivy dávají šanci vokálu Zuzany Kropáčové vyniknout naplno, není v jejich hudbě tedy složité snadno a rychle najít zalíbení. Navíc singl "Freaky" je prostě neodolatelný. Nezbývá, než se těšit na jejich debut. Na stejné scéně to o něco později rozbalili
Al-Yaman. Vír etnických kultur s tanečními prvky roztančil publikum a vokalistka Ashwaq Abdulla Kulaib přenášela mírová poselství a svým hlasovým výkonem okouzlila. Set byl postaven na desce "Hurriya". Těch čtyřicet minut nebylo postačujících a rozloučení s upozorněním na možnost podepsání petice proti policejnímu zásahu na CzechTeku tu bylo rychle a nekompromisně.
Jaromír Švejdík se stal pro sobotní den člověkem, který toho stihl nejvíce. Nejprve tu byl koncert s domovskými
Priessnitz a jako speciální překvapení si s
Here zazpíval písničku "Impressions".
Here na Talent Stage hráli převážně ze své poslední desky "Figura Porka" a taková "Escapade" byla moc příjemná. Pak na scénu vystoupili
Umakart - velmi povedené uskupení profesionálů v nejlepším věku a určitě neplatilo Švejdíkovo označení, že jsou již důchodci. Co písnička to perla, ať už "Město", "Senior klub" (odtud ona hláška s důchodci), "Brněnský drak", "Doba ledová" nebo v úplném závěru zahraná "Naneshledanou". Jen škoda, možná další chybka na
Love Planet, že pódia Kenvelo a Talent se navzájem zvukově rušily a při hluku
Sunshine mi občas dělalo problém naplno si vychutnat
Umakart, nezbylo než se natlačit skoro k reprákům a užívat si to. Posledním živým sobotním výstupem na Talent Stage byli kopřivničtí souputníci
Nierika. Ti dokončují na letošní podzim desku. Z ní vybraný singl "Satellite" nechyběl, tak jako na stejném nosiči umístěná "1 000 000 Different Tomorrows". Obě ukázky ukázaly, že
Nierika vstupuje (a to nejenom na koncertech) do hutnějšího kytarového soundu. Stejně dobře fungovaly i skladby "Yesternight" nebo "Strawberry With Cream", nechme se tedy překvapit novou plackou Nieriky.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Oproti fiasku
Sisters Of Mercy byl
Nick Cave připraven na všechny možné alternativy. Celý ansábl
The Bad Seeds byl dokonale nazvučen, řekl bych, že po této stránce to byl jeden z vrcholů
Love Planet. Nick si nachystal program postavený na dvojalbu "Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus". Začátek patřil našlápnuté "Get Ready For Love", během níž byly rozdány karty.
Nick Cave střídal co se týče tempa skladby střídmějšího ražení s těmi dynamičtějšími, nikoho tedy nenechal jen ukolíbat svou notnou dávkou meloncholie.
The Bad Seeds šlapali jako dokonale sehraný parní stroj, žádné kolečko nemělo v tomto soustrojí kaz a pan Cave byl hlavním dirigentem. Krásky "Deanna", "My Beautiful World", "O Children", "Supernaturally", "Abattoir Blues", "Let The Bells Ring" nebo "Red Right Hand" živě fungovaly excelentně. V přídavcích všechny ohromil geniální "Do You Love Me?" a pomalu se začal loučit, nechal však za sebou poctivě odvedenou show s několika vrcholy a vynikajícími výkony hudebníků ve své doprovodné partě.
© František Musil / musicserver.cz
Ondřej Pravda jako hledač talentů:
Sobotní Talent Stage byla hodně vyrovnaná. Tak třeba
Satisfucktion, vítěz Rock Made In Gambrinus 2002 - původně jsem plánoval zkusit
Bow Wave na jiném pódiu, ale nadupaný výkon kapely mě přesvědčil zůstat. Hudebně nejde neslyšet výrazné vlivy
Korn,
System Of A Down a podobných, ale kapela to tak chce, nestydí se za to, a tak si i vystřihla dost slušnou verzi "Aerials". Navíc zpěvák Broňa je frontmanem, jak má být, umí ovládnout pódium a lidi před ním. Velmi sympatické bylo, když se v poslední skladbě vydal přes zábranu mezi lidi a dozpíval mezi nimi. Kromě věcí z debutu "Keep It Your Way" zahráli pár nových věcí, takže příští rok na jaře lze čekat nové CD. Na
Landmine Spring jsem byl hodně zvědav, od kolegy jsem měl doporučující reakce, vydali prý jednu z nejzajímavějších desek roku, lepší než hudebně spříznění
Sunshine, což ostatně baskytarista dával najevo trikem a typem účesu. Ale o slovech kolegy mě naživo nepřesvědčili a technické problémy v závěru za to nemohly. Hudbě chybělo něco navíc, čím by se odlišili od podobných (třeba tou trochou elektroniky, jako mají
Sunshine), ale hlavně frontman musí ještě hodně trénovat, aby dokázal lidi vyhecovat, jako to umí Kay nebo předcházející Broňa. Německé
Pelzig jsem zachytil jen dvou, třech skladbách, ale mile potěšili, trochu zjemnili předchozí kytarové orgie, v jedné skladbě dost úspěšně evokovali duch anglického objevu
Franz Ferdinand.
Autorův poslední výstřel:
Svůj sobotní program jsem načal koncertem
Wohnoutů, kteří svým sympatickým a vtipným podáním umně zakryli to, že je dost jejich písniček v podstatě o tom samém - dokázali, že pozvat si je na festival je zárukou spokojenosti publika. Ve stejně dobrém světle se prezentovali i
Bow Wawe, tady nemůžu s kolegy nesouhlasit. Přestože mě doma moc nebaví a jejich texty jsou možná občas až přehnaně hravé, živě byli moc příjemní a nečekaně suverénní. Sympaťáci!
Koho jsem si nemohl nechat ujít, byli berlínští
De-Phazz. Projekt, v jehož centru stojí Pit Baumgartner, tvoří příjemné downtempo výrazně načichlé jazzem a soulem. Svojí schopností obklopit se vynikajícími hudebníky a zpěváky připomíná Milese Davise, i když za toto srovnání by mi asi mnozí Davisovi příznivci mohli pěkně vyčinit. V Red Zone se tentokrát nekonalo překvapení a představila se skutečně celá sestava s živým vystoupením. Stan praskal ve švech a byl svědkem neskutečné vlny pozitivity.
De-Phazz se soustředili hlavně na nový materiál z alba "Natural Fake", ale zahráli i hity, jakými jsou "Jazz Music" nebo "Something Special". Oba vokalisté, jak skvělá Pat
Appleton, tak nakažlivě pozitivní Karl Frierson, byli naprosto suverénní, stejně jako kapela, jež se jen jemně opírala o elektronické aranže. Výsledkem byla nejvřelejší atmosféra, kterou jsem na festivalu zažil. Celé to připomínalo výlet na palubě luxusního parníku.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Ještě rozzářený jsem se vypravil před taneční stage, kde měli za chvíli vystoupit norští
Ralph Myerz & Jack Herren Band, asi nejzajímavější jméno sobotního programu. Tato formace z Bergenu (také např.
Röyksopp,
Kings Of Convenience či
Annie) nezapřela svůj původ, a kdybych chtěl jejich hudbu k nečemu přirovnat, možná bych zvolil průsečík mezi Lemon Jelly a
kamarády Röyksopp, to vše okořeněno decentní dávkou temnoty, snad aby nezapřeli silnou pozici severského metalu. Svoji
pohanskost zdůraznili i pódiovou prezentací. Žádní decentní pánové za mašinkami, ale mimořádně divácky atraktivní podívaná připomínající spíše hardrockovou show. Šílený bubeník a perkusionista (Thomas Lonnheim a Tarjei Strom) neustále hecovali publikum, i kytarista přídal pár atraktivních póziček. Jen
Ralph Myerz se ztrácel za pultem s mašinkami, o to zajímavější zvuky se ale díky němu linuly z reproduktorů. Lidé stále přicházeli a vzájemná chemie mezi pódiem a diváky byla výborná. Oproti albu byly rytmy ještě údernější, všechno se ale valilo v elegantním duchu uhrančivých downtempových basových linek, vše dochucené vtipnými odkazy na hudební minulost. Pánové zahráli například atmosférickou "Special Morning", rozvernou "Dr. LoveMuscle", hypnotickou "Think Twice", stejně jako největší
hit "Nikita". Slíbili, že by se rádi brzo vrátili a alespoň já na jejich příštím koncertě rozhodně nebudu chybět. Pro mě nejzajímavější koncert festivalu.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Na hlavní scéně dostali mimořádnou příležitost domácí
Sunshine. Zatímco před dvěma lety hráli ještě odpoledne před převážně polehávajícím publikem, tentokrát byla plocha před pódiem zaplněna davy stojících lidí, někteří už znalí, někteří stále zvědaví, jestli jsou chlapíci skutečně tak hvězdní, že už jim je prostě náš státeček malý. Páteř vystoupení tvořily nové věci, ale i příznivci předchozích alb se dočkali. Nedá se říci, že by mělo vystoupení nějaký vrchol, třeba taková "Victimisanother..." potenciál měla, ale karneval v černém provedení se nekonal. Velká část lidí totiž postávala a pozorně naslouchala, aby si na tento nový fenomén udělala patřičný názor. Jaký je ten můj? Nemám se
Sunshine žádný problém, jde jim o styl a ten ctí, možná někdy až s téměř sebeparodickou urputností. Tato stylovost je však právě jedním z elementů, které je vzdalují od místní scény, když nezmíním nabušený zvuk a texty s globálním vyzněním. Kay, jehož charisma už bylo tisíckrát probíráno různými magazíny, je sice zcela jistě jasným tahounem kapely, ale v rámci koncertu to často působilo, že se hlasově pohybuje za svými možnostmi. To, že má specifický styl, že si to brousí volně mimo harmonie písně, jsem snad pochopil, ale to, že je součástí jeho stylu i zajíkávání ve vysokých polohách a občasné výpadky hlasu, už chápu méně. Na to jsem asi malý fanoušek. Jinak se z reproduktorů hrnula solidní dávka energie, díky logické volbě rychlejších kousků.
"Díky moc, teď Nick Cave a Bad Seeds!", rozloučil se za kapelu Kay.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Zůstal jsem ještě na část koncertu
Nicka Cavea a jeho
Špatných semínek. Hned první skladbou si mě získal a já měl asi po půlhodině velký problém přesunout se před taneční scénu, kde začínali
Stereo MC's. Nepředstavili se v Česku poprvé, což bylo znát i na odvážněji koncipovaném setlistu, vůbec například nezazněla
reklamní "Sofisticated", i když na jiné hity se většinou dostalo. Co je podstatné, že byla ke slyšení spousta nových kousků, na nichž byla patrná snaha o aktualizaci již značně omšelého zvuku. Skvělý cit pro chytlavý a prokomponovaný groove a jednoduchý, ale skvěle fungující rap zůstal. Na pódiu teké nic z toho nechybělo. Úchvatné vokalistky byly tak perfektní, že jsem měl občas podezření, jestli se nejedná o playback. Parádní zakončení živé části festivalu. Škoda, že se oba sobotní headlineři bohužel kryli.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Po
Stereo MC's nastoupil
Adam Freeland, ale mě jeho set nedonutil k tak zběsilému tanci, abych necítil naprosto vlezlou zimu. Kouřilo se od pusy, a tak se jako jasná volba zdál některý ze stanů. Nezaváhal jsem výběrem Red Zone, v níž vystupovalo duo
Lo Fidelity Allstars. DJ v úchylné kovbojské košili a parťák, jenž tvořil disko efekty a vokály pomocí speciální trubičky s héliem. Mix mezi breakbeatem a
daftpunkovským discem nejenom mě donutil k šílenému tanci, kterým jsem také zakončil svou návštěvu planety lásky. DJové na více scénách ale ještě diktovali a lidé překonávali pocit zimy osvobozujícím tancem.
Svítání už ale bylo na cestě.
© Petr Dobiáš / musicserver.cz
Myslím, že každému, kdo přečetl předcházející řádky, musí být jasné, že
Love Planet je festival, který by se klidně mohl honosit přívlastkem
"české Glastonbury". Organizátoři splnili do puntíku všechny sliby a ukázali, že mají potenciál táhnout tento kosmický kolos i v dalších letech. Ne, že by nevzniklo pár zádrhelů, těžko ale vinou organizátorů. Díky šíři svého záběru a množství účinkujících se sice festival nevyhnul klasickému pocitu, že některé z kapel nazvučily, odehrály pár písniček a odešly, ale to je prostě daň za tak širokou možnost volby. Nezbývá než doufat, že se příští rok planeta po svém orbitu navrátí i se svou atmosférou a třeba ještě s větším množstvím hvězd (kdo to kdy viděl, aby hvězdy obíhaly kolem planet). Jelikož většina lidí, které znám, měla vstup zadarmo, jako součást různých soutěží a promo akcí, mám strach o to, aby se neopakovala situace s Planet Roxy. Většina financí šla asi ze sponzorských peněz, a i když asi budu málo
nezávislej, myslím si, že reklama je prostě logický způsob, jak ulehčit peněženkám návštěvníků a přivézt více zajímavých interpretů. Snad tedy promotéři správně kalkulovali a nedostali se do červených čísel, i když při tak vysoké návštěvnosti by to snad nemělo hrozit.
Ke zvážení pro příští ročník by možná také bylo, jestli se kromě už ověřených jmen a trošku vyhaslých legend, těžících ze současné trendovosti
osmdesátek, nebylo lepší přivést nějaká žhavější a zajímavější jména, jakými určitě byli například
Ralph Myerz & Jack Herren Band. Možná je třeba počkat, až si festival vybuduje pevnější základnu, kdo ví...
Mamutí festival si žádal mamutí report. Gratuluji všem, kteří se prokousali až sem, a těm, jež si nechali tento ročník ujít, patří vzkaz:
"Vaše chyba!"
Love Planet, Letiště aeroklubu, Tábor, 13.8.2005 (den druhý)