Trvalo to tři roky, než Kurtizány z 25. Avenue přichystaly další desku. "Chemie" navazuje na předposlední "Medium" a dává partě kolem Tomáše Varteckého šanci ukázat, že tvrdý rock lze dělat s vkusem, nápadem a melodií zároveň. Není to žádné veledílo, ale příjemná, hutná, kytarová nahrávka.
Častokrát je v různých rozhovorech slyšet, že úbytek tvrdosti v hudbě daného interpreta je důsledkem stárnutí. Umělec získává další a další zkušenosti, mění se jeho pohled na svět, mizí potřeba ničit struny a ušní bubínky, dostavuje se rozvaha, klid a jistota. U
Kurtizán z 25. Avenue se tohle děje také, avšak s trochu jinými průvodními znaky. A vlastně díkybohu za ně, protože dnešní Kurtizány a ty z poloviny 90. let, to je zatraceně velký rozdíl, který většinou hraje ve prospěch mladší verze. Ačkoli tvrdost nepatrně pominula, pořád je to ostré a dunivé až běda, přibylo ale jisté sofistikovanosti, hráčského exhibicionismu a v neposlední řadě i melodií, či aspoň jejich náznaků. Naproti tomu hádankovité texty, stavějící na elipse, metaforách a metonymii, zůstaly. Řeč je samozřejmě o albech
"Medium" (2002) a především pak "Chemie", které vyšlo před pár dny.
Tomáš Vartecký na něm potvrdil, že patří k nadějným skladatelům, kteří mají dobře rozpoznatelný rukopis.
K25A mají na české scéně do jisté míry výsostné postavení. Existují už hodně přes deset let a nejenže nezanikly, ale roky jim přidávají na kráse. Pryč je bezuzdné bušení a řádění, prim nyní hraje důmyslný crossover, hardrock či co vlastně jsou. Stačí si pustit začátek "Chemie" v podobě tepajícího kesseyovského songu "Vyhoďme ho z kola ven", který je dobrým příkladem toho, jak moc může pomoct řádně načasovaná gradace. A je to přitom hlavně ona, kdo úvod desky ozvláštňuje, protože jinak je to píseň veskrze průměrná. Kdo si chce užít něco netradičního, něco jiného, než čím se Simonovi druzi proslavili, měl by svou pozornost upřít třeba na track "Dezert". Právě ten je spolu s "Naruby" a "Xanax" ukázkou Varteckého psaní, neboť jednu jako druhou věc byste klidně mohli hledat na "Noci na zemi" Anny K. V "Chci tvoji hlavu" či "Taxikář" si zase skupina pustila na špacír hudební linky, takže dominantní není ani tak zpěv nebo melodie, jako spíš kytara a Vikingova bubenická rytmika. Asi nejskvělejší ukázkou toho, že K25A jsou nejen dobří
rockeři, ale i zruční hudebníci, je závěrečná takřka instrumentální "Chemie" s žánrovým přelétáním a výbornou melodickou vyhrávkou.
Bohužel, K25A jsou z těch formací, které trápí některé chronické problémy. Místy totiž jejich písničky postrádají nějaké to překvapení, náboj, prostě něco, co by jim umožnilo vyniknout v tom kytarovém ruchu a Simonově řevu. Takové jsou "25. Avenue", "Tenkrát na Balkáně" a částečně i první "Vyhoďme ho z kola ven". Člověk si nechává masírovat uši a po skvostech "Taxikář" a "Dezert" je holt natolik namlsaný, že mu pouhé ostré riffy nestačí. Dílem to lze vyčítat vokálu, protože Simon je sice frontman se vším všudy, ale zpěvák je to bohužel špatný, byť se snaží. V nové tvorbě K25A se ale naštěstí jeho hlasový handicap ztrácí, těch pár jmenovaných slabších písní lze proto brát jako spojnici mezi roky 1995 a 2005.
Dnes už
Kurtizány z 25. Avenue nejsou zdaleka o syrovosti, agresivitě, naštvané autentičnosti, ale o hledání balancu mezi někdejší hardcoreovou přímočarostí a mainstreamovou líbivostí. A zdá se, že Tomáši Varteckému, který je výhradním autorem, se to daří více než dobře. Dokazuje to jak spoluprací s Annou K, tak "Chemií" Kurtizán. Ne, opravdu to není bezchybná, dokonalá deska, ale čistokrevná rocková nahrávka, která napruží shrbená záda energií a absencí podbízivosti, k níž někteří rockeři tak rádi sahají.