Po šesti letech od předchozí řadové desky "Konec srandy", vyplněných živou nahrávkou "Zlatá deska 25 let Live" a výběrem "Hit album 3", přináší Katapult svým mnoha věrným fanouškům dárek ke třicátým narozeninám skupiny. Trio Oldřich "Olda" Říha, Jiří "Dědek" Šindelář a Anatoli "Tolja" Kohout (je to jeho čtvrtá etapa v Katapultu) přivedlo na světlo světa album kladoucí již v názvu existenciální otázku: "Všechno nebo nic!?". Musím přiznat, že jsem byl připraven vyslechnout ledacos a že jsem ve svém životě už také ledacos slyšel. "Všechno nebo nic!?" je každopádně album, které mi z paměti jen tak nevymizí, neboť zážitek z jeho poslechu je zkrátka slovy nepopsatelný. Přesto se o to pokusím.

Pokud hraje kapela dlouhá léta v obsazení kytara - basa - bicí, nemá to jednoduché. V takovém případě to chce buď velmi výrazný a výborný zpěv a jemu adekvátní nosné melodie, nebo výjimečnou invenci skladatelskou s čichem na originální riffy. V tom nejlepším případě se musí obojí snoubit v jeden celek. Katapult na své nové desce nedisponuje ani jedním. Zpěv Oldřicha Říhy bych nazval spíše mumláním s frázováním marně se snažícím texty, které rytmicky a délkou slabik s hudbou často naprosto nesouznějí, do toho nějak nacpat. O jeho angličtině v bonusu "All Or Nothing" raději pomlčím, snad až na neuvěřitelnou schopnost zazpívat čtyři slabiky na tři noty. Primitivní basové linky a kytara, která spíš než riffy předkládá cosi, co zní jako když někdo znuděně brnká v obýváku smuten, že jej nenapadá žádná melodie, pak nedostatky ve zpěvu už jen podtrhují. Naprostým vrcholem je určitě skladba "Živýho mě nedostanou" trvající nekonečných osm a půl minuty, kdy je prakticky celá druhá polovina neuvěřitelně nudným kytarovým rádobysólem. Pravdou je, že Katapult nikdy neoplýval množstvím hudebních nápadů, ale pokud srovnáme třeba dávný hit "Až" s písněmi na nové desce, musím se stařenkám omluvit za to, že jsem je považoval za, řekněme, nepříliš vydařené. A takové srovnání je velice snadné, neboť právě zmíněná skladba v nové verzi, tedy "Až...2006!", se na této desce také nachází. Pokud ale čekáte nějaký nápad, který by píseň zmodernizoval a posunul jinam, nedočkáte se. I když možná vlastně ano: O zpěv (v refrénu sborový) se podělily takové spřízněné duše jako třeba Jožo Ráž, Meky Žbirka, Maťo Ďurinda či Fanánek. Výsledkem je pouze příšerný mišmaš připomínající pěvecký dort pejska a kočičky, který spolehlivě pohřbí vše, co by bylo bývalo možno v písni označit za dobré, či alespoň milé.

Slušelo by se zmínit i vpravdě nezaměnitelné texty. Určitě neuškodí, uvedu-li jeden malý příklad: "Ruce mě bolej a v kloubech mi praská / už se těšim do hospody, sedí tam má láska / tam si trochu vodpočinu a uvolnim si tělo / nabiju se energií, tělo už to chtělo / a jestli někde chtěji chlapa, co má děsnou páru / ať zavolaj na můj mobil / okamžitě tam du!". Refrén pak zní: "Šuby duby šaba duby / ping pong pálky / šuby duby šaba duby / ping pong pálky / chci bejt pro vás váš novej hodně dobrej / drtič pracovní morálky!" K tomu (připomínám, že se jedná o studiovou nahrávku) výkřiky jako: "Hobluj Dědku, ne... Go go! Jeď, jeď, jeď!" nebo: "Noch einmal, noch einmal..." či: "To je vono, to je vono!" a zejména pak neuvěřitelně vtipný přeřek na konci skladby: "Chci bejt váš novej dr... drtič prc! Ty vole, Oldo... Pracovní morálky." Co dodat? Snad jen, že hulákání: "Dědku, hobluj! - Basa!!! - Bicí, sakra!!!", které možná má své pivní kouzlo na koncertu, není přítomno jenom v této jedné písni. A to vše dohromady je úhledně zabaleno do krabičky s chudičkým bookletem, ve kterém je k mání jen několikero nijak vydařených koncertních fotek.

Nové album skupiny Katapult jsem slyšel mnohokrát. Pouštěl jsem si ho při práci v kanceláři, při jízdě v autě i v klidu domova, kde jsem se na jeho poslech mohl soustředit. Proto mohu s klidným svědomím konstatovat, že tohle je (fanoušci Katapultu a jeho členové, odpusťte) jedna z nejhorších desek, které jsem kdy v životě slyšel.