Coldplay asi znáte všichni. Sice ne super originální, ale zajímavý mix kytarovky s občas výrazným piánem a hlavně charismatickým vokálem Chrise Martina si našel četné příznivce. Od té doby, co se stali populárními, se v "jejich" vlně víceméně podobných kapel objevilo pár dalších, jejichž muzika se ke Coldplay přirovnávala - nejvíc asi Travis, Keane, Embrace. Samozřejmě jich je mnohem víc, ale ze jmenovaných známějších jmen nebyl nikdo až tak podobný. Asi tušíte, kam tím mířím. Pro mě úplně neznámí Thirteen Senses jsou se svým debutem "The Invitation" klonem Coldplay. A ať mi nikdo neříká, že ne vědomým. Co má úspěch, se přece musí využít, zvlášť když si učitelé dali s novou deskou načas.

Dobře, klonování muziky samo o sobě nemusí být úplně špatné. Když je originál hodně dobrý (i když sám není super originální), může i kopie stát za to. A nováčci Thirteen Senses se naučili dost. Středně rychlé i pomalejší melodické skladby s převahou kytar občas okořeněných piánem plně splňují požadavek na "příjemné písničky". Jenže tihle kluci zapomněli přidat něco svého, něco, co by jednotlivé skladby trochu víc odlišovalo.

Začínají relativně slibně, vliv té kapely, kterou jsem tady zmiňoval už tolikrát, je slyšet (to piáno), ale jinak díky kytarám připomenou i tolik dalších, že to až tak moc trápit posluchače nemusí. V "Thru The Glass" kytary ještě trochu zostří (ale také nejvýrazněji na celé desce zazní klávesy), dokonce byste mohli zavzpomínat na staré dobré Whipping Boy. Není divu, že skladba byla prvním singlem. Jenže ve třetí, čtvrté, páté, šesté (a tak dál) skladbě zpěvák Will South používá úplně stejné pěvecké způsoby jako Chris Martin z Coldplay, třeba ten přechod do fistule je fakt až legračně stejný. Legračně, ale i smutně - takhle se opičit je trapné. Kapela se snaží pracovat s dynamikou skladeb jako jejich vzor, ale přece jen jim to tak nejde, klavírní motivy nejsou originální. Možná z přemíry touhy slyšet něco jiného než "tu kapelu" došlo v refrénu "Last Forever" na reminiscenci na Lush, ale to není podstatné. Takové "Clocks" (a jiné) z hlavy těžko vyženete, ale tady takové pecky neuslyšíte, i když pár solidních písniček tady je. Párkrát by nevadilo zkrácení, třeba nesourodý instrumentální konec u "Saving" je hodně vatový.

Z výše napsaného vás možná napadne, že jsem k Thirteen Senses zbytečně kritický. A možná i ano (půlbodík navíc bych potřeboval), s deskou vám uběhne uši neprudící lehce melancholická třičtvrtěhodinka, to popírat nechci. Jenže kromě uší mám i mozek a ten se nenechá umlčet. Nemám rád, když se mi někdo snaží prodat už jednou (kdyby jednou...) použité a přežvýkané jídlo. Není divu, že ztratí chuť. Ale když čtu ty obdivné komentáře na adresu kapely na internetu, možná mám jen zmlsaný jazyk.