Minimálně britský tisk vkládal do eponymního debutu newyorkských The Bravery veliké naděje. Partička Sama Endicotta, jež bývá často označovaná coby nástupce The Strokes či kopie The Killers, na něm však spíše zklamala. V případě "The Bravery" rozhodně nejde o špatnou desku, ale žádný velký zázrak se také nekoná.
Od roku 2001, kdy se na hudební scéně jako maličký zázrak zjevili newyorkští
The Strokes, je na Big Apple zaostřeno jako na pohádkovou slepici kladoucí zlatá vejce malovaná obrázky kytary.
Yeah Yeah Yeahs,
Interpol, nejinvenčnější kapela minulého roku
TV On The Radio či disco-punkeři
The Rapture jsou z těch nedávno snesených, jež se dostala až na český talíř. (Když už jsme u toho, z NYC pocházejí také poněkud méně kytaroví, avšak rozhodně ne méně úspěšní
Scissor Sisters.) Zatím posledním dárečkem newyorkského opeřence jsou syntetičtí rockeři
The Bravery, kterým věští zářnou budoucnost jak časopisy Rolling Stone, NME či Village Voice, tak i respektovaná anketa internetové verze BBC Sound Of 2005, za níž stojí nejdůležitější lidé britského hudebního průmyslu (před rokem věštili slávu
Keane,
Franz Ferdinand a již jmenovaným
Scissor Sisters). Na to, že fungují teprve druhým rokem, toho
The Bravery stihli víc než dost. Jenom dát do kupy a secvičit materiál pro dlouhohrající desku mnohým trvá podstatně déle. Pánové okolo zpěváka, kytaristy a samozvaného producenta Sama Endicotta se však už v roce 2004 upsali prestižní firmě Island a ještě v listopadu si mohli vyznačit první zářez na pažbě, třípísňový singl "The Unconditional". Odborná kritika veskrze neskrývala nadšení a takřka jednohlasně jim přiřkla přídomek
"noví The Strokes". Když se pak pánové vydali na pódia, padla dokonce přirovnání s legendární Nirvanou!
Pokud máte jen tak náhodou po přečtení předchozích řádků pocit, že se s vydáním debutového "The Bravery" začala psát nová etapa hudební historie, zase pěkně vychladněte. Žádná sláva se nekoná. Tito mlaďoši z Brooklynu nejenže nejsou novou Nirvanou, ale ani novými
The Strokes (kteří ostatně také byli v počátcích vzýváni coby
"budoucí Nirvana"). Zatímco
The Strokes čerpají z garážového rocku a pozdního punku,
The Bravery páří kytary s roztančeným discem a větším než malým množstvím syntetizátorů ala
Duran Duran. V některých písních ostatně pány kolem Juliana Casablancase skutečně připomínají, a to díky práci s kytarami a hlavně jedné z vokálních poloh Sama Endicotta. Stejně tak bychom ale jejich zvuk mohli přirovnat k
Franz Ferdinand,
New Order či k
The Killers, jimiž ostatně byli už několikrát nařčeni z vykrádání. Mohli bychom je přirovnat k
The Cure, jejichž frontmana připomíná Endicott ve zpěvu asi nejvíce, mohli bychom je přirovnat ke komukoliv, kdo se rád vrací k new-wave osmdesátých let.
Přirovnávali bychom je tak dlouho, až bychom dospěli k závěru, že skutečně nejsou ničím jiným než hejnem hudebních strak. Pravda, pro inspiraci chodí k jiným opravdu rádi, ale kdo tak v dnešní době nečiní? Navíc, občas je s nimi i zábava.
The Bravery mají cit pro hitovost a hlídají si relativně undergroundový zvuk. Melodické, řinčivé i kvílivé kytary proráží hutná a výrazná baskytara, do toho vříská, ječí, štěká a místy dokonce i zpívá leader Sam Endicott, vespod jedou ustálené, povětšinou pochodové bicí a celé to zastřešují bohaté syntetizátory. Vše navařeno dle receptu:
"Vezmi syrový new-wave rock a smíchej s taneční horečkou osmdesátých let." Přestože jsou veskrze vážní a ponuří, vědí, jak na to, když si chtějí zařádit. Vědí, o čem je kvalita. Bohužel příliš nevědí, jak ji prodat. Jako by jim chyběla ona příslovečná jiskra, osobitost, jako by ani neměli hudební názor.
Přestože z něj nejsem nijak zvlášť nadšený, poslech alba "The Bravery" mi nevadí. Vedle chladných "An Honest Mistake", "Out Of Line" a "Unconditional" jsou zde totiž i vyložené hitovky "Give In", "Swollen Summer" a hlavně pak "Rites Of Spring", nejméně disco, tudíž nejvíc rocky skladba desky. A pak je tady také hodně vtipný videoklip "An Honest Mistake", pohrávající si vcelku okázale s dominovým efektem. Už pro tyto čtyři momenty (a je jich tu samozřejmě více) odmítám
The Bravery zavrhnout jako přeceněné (byť tomu tak vlastně je) a do budoucna do nich vkládám částečné naděje. Pokud mají chuť pilovat zvuk a hledat svoje místo na hudební scéně, neměli by mě zklamat.