Mladším už jméno Billyho Idola skoro nic neřekne. Není divu, když poslední řadovou desku vydal v roce 1993, navíc s ne tak velkým úspěchem jako ty přechozí. Od té doby vycházely jen různé výběry, zatímco "rocková ikona" se snažila vylízat z drogových problémů, jejichž následky na něm byly vidět ještě na tři roky starém záznamu ze živáku pro VH1. Ti starší si ale na Idola vzpomenou (pokud někdy zapomněli) snadno, jeho hitovky patřily v 80. letech k těm, které nešlo ignorovat. A byla by to škoda, poprockové skladby "White Wedding", "Rebel Yell" nebo "To Be A Lover" (za všechny) jsou prostě dobré, i když vystavěné na stejných atributech. Což nevylučuje úsměv nad pečlivě pěstěnou image Idola jako "punkového tvrďáka", ke kterému měl blízko možná v mládí. Na padesátníka má ale slušně zachovalou postavu, to zas jo.

Na obalu novinky "Devil's Playground" jako by Idol dával po dvanácti letech svým klasickým šklebem najevo, že se u něj nic nezměnilo. Což se dalo čekat a není to tak úplně na závadu. Nikdo po něm nechce stylové přeměny a velké experimenty, i když větší využití mašinek na nyní už předposlední desce "Cyberpunk" mu podle mně sedlo. Ostatně s tím punkem měl a má hudebně hodně společného pořád. Speciálně na novince sází na jistotu, vrací se do svých začátků před a okolo první desky pod svým jménem. Svižné jednoduché vypalovačky s typickým zvukem kytary dělal Idol vždycky. Jenže když k nim téměř nic nepřidá, připomíná víc, než je záhodno, stovky neopunkových kapel, které mezitím vyrostly jak houby... vždyť víte. Samozřejmě kromě zpěvu: To "téměř nic" v předchozí větě je odkazem právě na něj. I když Idol nebyl nikdy žádný velký zpěvák, jeho hlas dává skladbám aspoň trochu navíc. Ale stejně se zdá, že dosavadní život zanechal na jeho vokálu stopy.

Žádné experimenty, pokud jde o typický idolovský zvuk, se při comebacku nedaly čekat, a proto může překvapit, že Idolovo hudební druhé já, kytarista Steve Stevens, se podílel jen na třech skladbách. Jejich klidná i rockující "Rat Race" měla být prvním singlem - to je Idol, jak ho budete mít rádi. Zbylou většinu skladeb složil s bubeníkem Brianem Tichym (zajímavé příjmení). Neliší se od těch "stevensovských" tolik, ale možná kvůli nástroji spoluautora jsou ještě méně zajímavé, příliš podobné starším skladbám. První dvě skladby nebo "Yellin' At The Xmas Tree" jsou ukázkou těch slabších a opakujících se kousků. Speciálně ty umělé zvony v posledně jmenované jsou hrozné. Díky nim a Vánocům v názvu se mi vybavil vánoční hit ve filmu "Láska nebeská", akorát že Idol bez obrazové složky nemůže být tak nádherně sarkastický jako Bill Nighy. A hlavně to asi Idol myslí vážně. Zvukem kytary lehce do country hozená coververze "Plastic Jesus" s aerosmithovskými sóly je docela utahaná, ještěže singl "Scream" slušně rockuje, i když kvalit svých předchůdců nedosahuje. S další vypalovačkou "Body Snatcher" přijdou zajímavější momenty desky. "Evil Eye" s lehce tanečním rytmem (v rockovém smyslu) je další kandidát na singl. Následné zklidnění s částečně countryovými skladbami zase sklouzne k průměru, v závěrečné klidné "Summer Running" aspoň potěší našlápnutá pasáž, když už ty syntíky zní tak osmdesátkovsky.

Po prvním poslechu jsem Idola chtěl víc odstřelit, ale teď už jsem benevolentnější. I když opakuje svůj model z osmdesátek víc než dost, oceňuji, že se dokázal vrátit. "Devil's Playground" není horší než předchozí desky, takže fandové budou potěšeni, ostatní nostalgické rockpopaře by neměla urazit. Jen mi schází aspoň nějaký prvek neočekávaného a pořád se nemohu zbavit čertovského hlásku, který říká: "Kdyby natočil znovu "Whiplash Smile" z '85 s živým bubeníkem a trochu syrovějším zvukem, udělal by mnohem líp." A k tomu by se ten jeho úšklebek hodil víc.