Když v roce 2001 vtrhla na český hudební trh se svým prvním albem "Brutální všechno" pardubická partička Vypsaná fiXa, vzbudila svou neotřelou frackovskou elegancí patřičně rozporuplné reakce. Když jsem se k nahrávce tehdy dostal, nečekal jsem žádné zázraky, ale po prvním poslechu mě podivuhodný svět, o kterém zpěvák Márdi vypráví a pořvává, vyloženě zaujal. A když jsem pak měl to štěstí a viděl kapelu naživo, kontakty se spojily. Kruh se uzavřel. Uvědomil jsem si, že jsem mezi místními kapelami asi nezaregistroval nikoho s tak přirozenou a uvolněnou jistotou předkládat posluchačům mix dravých písniček a bizarních textů, někoho tak mile nezakomplexovaného, jako je Vypsaná fiXa.

V roce 2003 vyšla, dle mého názoru, výjimečná deska "Bestiálně šťastní", která fungovala snad ještě lépe, než debut. Chlapci zúročili dlouholeté objíždění klubů po celé republice a jejich hvězda stoupala nezadržitelně vzhůru. Kritici zůstávali, obdivovatelé přibývali. Čím dál víc jich přicházelo za kapelou do klubů, čím dál víc se jich těšilo na třetí řadovou desku. Dočkali se. O třetí desce se často mluví jako o prubířském kameni mladých kapel, třetí nahrávka obvykle ukáže, co že to v té které hudební skupině vlastně dřímá. Co dřímá ve Vypsané fiXe?

Kritikům zůstávají stejné argumenty (jak už to obvykle u kritiků bývá): Pořád ty samé kytary, Márdimu nadále není občas příliš rozumět, texty jsou špikovány nějakými interními vtipy a podivnými historkami bez point. Sloky klidnější, refrény nakopnutý. Ale i ti největší morousi musejí chtě nechtě uznat, že přeci jen došlo ke změnám. A že ty změny jsou k lepšímu. A že se "Krása nesmírná" prostě povedla. V první řadě jde o písničky. Zdaleka již nejsou tak přímočaré. Stavba skladeb je komplikovanější, často se mění tempo, přesto se ani na chvilku neztrácí drive, pro fiXu tak charakteristický. Rozšířil se výrazový rejstřík kapely, hned v úvodní "Tančírně" na nás chlapci vyrukují s nezvykle tvrdými kytarami, v zadumané "Snídani z elektřiny" se pod kapelou ve smyčkách převalují housle, "Robinsonem" zase probublává funková kytara. Punkrocková energie pak všechno zastřešuje a balí do neúhledné, ale nesmírně lákavé krabice. Výrazné změny doznal i Márdiho ležérní zpěv. Ne že by snad přišel o svou nonšalantní neumělost (v tomto případě odvozeno od slova umělost, nikoli od slova umět). Spíš jako by si s ní víc pohrál, jako by ji naředil a rozdělil do různých odstínů, a ty podle potřeby používal. Stejně jako na předchozích dvou CD je ale hlavně výsostně přirozený. Občas sice spíš kvílí, než intonuje, do nálady nahrávky ale pasuje dokonale.

Jinak zůstává víceméně všechno při starém. Což v tomto případě není málo. Do playlistu fiXy přibylo šestnáct dalších skladeb, více než tři čtvrtiny z nich jsou standardně skvělé, asi pět jich je skvělých nadstandardně. Rozhodně bych vyzdvihl úvodní dvojici "Tančírna" a "Komik lobotomik", překrásná je "Snídaně z elektřiny". Punková "Východoněmecká kapela" se prostě nedá přeslechnout. Vrcholem alba jsou jednoznačně následující "Samurajské meče". V tomhle případě jde o dokonalou syntézu středně svižné skladby s téměř popovým nápěvem, pod kterým do bicích řeže bubeník Pítrs a které vévodí mimořádně podařený text.

Tím se dostávám k poslední důležité věci. Ano, texty. Píše je zpěvák Márdi a je to vážně kapitola sama pro sebe. Jde o zvláštní poetickou skládačku (pravděpodobně) snových i skutečných zážitků, vlastních, či cizích příhod, často nazíraných (možná) alkoholem deformovanou optikou. Často se objevují literární odkazy, syrové obrazy běžných životů vynikají v kontrastu s neméně syrovými vizemi vyhalucinovaných světů, v nichž se pohybují podivné (většinou neodolatelně sympatické) bytosti, malíři, kouzelníci. Občas se objeví nějaký ten Jim Morrison nebo Charlie Watts. Někdy jsou částečně rusky. Je to celé dost vtipné. A ve valné většině tyhle skládačky spíše podporují fantazii nebo posluchače navádějí k rozjetí řetězu asociací, než že by popisovaly něco konkrétního. Při jejich poslechu mě napadá: Kdo je to, sakra, ten Márdi? Nezlomný flamendr a hospodský povaleč? Citlivý introvert skrývající za svým rozesmátým klackovstvím rozervané nitro? Sečtělý intelektuál studující mezi jednotlivými koncerty klasické ruské autory? A není to nakonec jedno?

Je to jedno. Důležité je, že Vypsaná fiXa nahrála album, které je nejen důstojným nástupcem alb předchozích, ale které kapelu posouvá zase o krok kupředu. "Legendární Ledňáčci" se vrátili v plné parádě a v "Tančírně" Tearoomboom právě začíná jaderná válka. Tak tedy: Vítejte v "Safari klubu"! Nosorožci vpravo, žirafy vlevo!