Jakýmsi řízením osudu došlo k tomu, že jsem vytvořil Miroslavu Žbirkovi jeho oficiální internetové stránky. Byla to práce příjemná, protože Miro je mým oblíbencem už od mého času dospívání – o to více mne potěšilo, když jsme se domluvili, že Miro Žbirka na oplátku vystoupí živě pro společnost sestavenou z mých známých a přátel.

Hned na začátku musím zdůraznit, že Miro je inteligentní a vtipný gentleman. Jeho vystoupení se ani nedalo považovat za řádný koncert, ale spíše za příjemný večírek pro zvané, jehož nedílnou součástí nebyly jen písničky, ale i Mekyho promluvy – ať už o hudbě (kupříkladu proč se stal z "Čierneho kvetu" "Biely kvet") nebo jen tak o životě (aneb Jak vysvětlit strejdovi z Anglie, co je to výjezdní doložka).

Mirovým spolupachatelem pohodového večera byl Honza Ponocný, kytarista známý ze svého působení v Cirkusu Praha, Alias a Navi Papaya, který s Mekym spolupracoval i na jeho posledních dvou deskách. Vystoupení dvou hlasů a akustických kytar odstartovala píseň "Ako obrázok" – jeden by ani nevěřil, že už má dvacet let. Meky s Honzou pak střídali Žbirkovy písničky od těch nejstarších ("V slepých uličkách", "Biely kvet", "Denisa") až po nejmladší ("Letím tmou" a "Bahamy") s písněmi Beatles ("No Reply", "Yellow Submarine", "You Got To Hide Your Love Away" a další). Ty by sice mohl zpívat každý, ale v Mekyho podání prostě nemají chybu – on ty písně v dobrém slova smyslu považuje za svoje a umí je. V "Here Comes The Sun" dostal prostor coby sólový zpěvák i Honza Ponocný. Vrcholem večera byla zajímavá medley "Don’t Let Me Down" a Lennnonovy "Give Peace A Chance". Grand Finale pak obstaral závěrečný chorál "Hey Jude" (však to znáte…) a jako přídavek dali Miro a Honza k lepšímu "22 dní".

Byl to prostě vydařený večírek. Kamarádi mne pak plácali po ramenou a děkovali za perfektní zážitek. A mně nezbývá, než takhle na dálku opět poděkovat Mirovi. Díky.

Miro Žbirka, Honza Ponocný, Karviná, Kinokavárna Reflex, 2. 5. 2000