Druhá deska svérázného projektu Handsome Boy Modeling School "White People" je opět zaplněna zvučnými jmény všech možných žánrů. Slavní a slavné se podvolují a duchovní otce Dana The Automatora a Prince Paula nechávají, ať si s nimi manipulují. Výsledek je minimálně zajímavý.
Co si budeme namlouvat, debut
Handsome Boy Modeling School "So... How's Your Girl?" jsem neslyšel a dvojka "White People" se ke mně dostala tak trochu náhodou. Ono ale není nad ta občasná překvapení, kdy vlastně netušíte, co vám pošťák donese za hrůzu. Ne snad, že by
Handsome Boy Modeling School byla hrůza, ale znáte to, mohlo by se z toho vyklubat cokoli. Možná už tušíte, že Freddy Krueger na mě nevyskočil ani mě nerozpáral Jason z jezera, akorát jsem dostal pecku hiphopovou. Ale jestli to byla těžká váha, nebo okresní přebor? Spíš ta těžká váha, ale třeba její pravý hák nemá patřičnou razanci, takže je to takový skákavý borec mátoha. Hezoun, krasavec, což o to, ale potřeboval by víc posilovat.
Za projektem
Handsome Boy Modeling School stojí
Dan The Automator a
Prince Paul, vesměs slavní producenti a DJové. Neméně slovutné kolegy si vybrali ke kooperacím a pokusili se s nimi překročit ledaskteré hranice. Je to především o zábavě a humoru, právě vtipy drží jinak hodně roztříštěnou dvojku pohromadě. On totiž žánrový rozlet není zrovna malý. Je v tom pop, hip hop, r&b, funky, náznaky rocku a ledasjaké elektroniky. Což o to, přesah není na škodu, to zase ne, ale je třeba být schopen hodit posluchači udičku, po níž může ručkovat a držet s autory krok. Tady
Handsome Boy Modeling School vsadili jednak na už zmíněný humor, jednak na velká jména. Vždyť tady vedle sebe stojí hoši z
De La Soul,
Linkin Park,
Franz Ferdinand,
Faith No More,
Mars Volta či
Wu-Tang Clan.
Marně byste na "White People" hledali velký hit, takové ambice
Handsome Boy Modeling School nemají, snad jen "The World's Gone Mad" připomene lepší tracky od
Gorillaz, "Are You Down With It" s Mikem Pattonem zase načrtne melancholickou depku. Vlastně celá ta deska si plyne, kašle na svět, zpěváci a rappeři se na ní střídají jako na bále, posluchač se nestíhá divit. Každá z těch písní má své kouzlo, to nepochybně, ale celkově tomu chybí buď jednotnější kompozice, anebo dva tři opravdové hity.
Poslouchal jsem "White People" opravdu mockrát a pořád nedokážu říct, jestli to je hiphopové album, popové nebo jaké vlastně. Spíš mi připomíná, i vzhledem ke skitům z jakési reality show, soundtrack, který se skvěle poslouchá, když k vám přijde návštěva, když vaříte, když jedete mlhavým ránem na chalupu. Tady se uchychtnete, tady poklepete špičkou, tam kousek zarapujete. Ale jakmile cédéčko vyndáte z přehrávače, jen stěží si vzpomenete, co přesně se vám tam líbilo. Nebo aspoň já mám ten pocit.