Ani ten nejzarytější optimista se se mnou nebude hádat dlouho a nakonec přizná, že některé dny (u těch méně šťastných libovolně protažené do týdnů i hůř), zkrátka, že některé dny prostě stojí za hovno. Opravdu rozkošným zakončením jednoho z těch mých byla nedobrovolná změna na postu majitele pisatelova discmana. Nový vlastník neznámý. Nepsal bych to sem, kdyby to nemělo vztah k recenzovanému dvojCD. Vztah velmi intimní. Nejintimnější, jaký tyto předměty spolu mohou mít. Bylo uvnitř. Teda jen jedno. Druhé vlastně taky, jen v kapsičce pouzdra. To, překvapivě, sdílí osud svého obsahu. Jen tíhu nenapsané recenze, co mi visí, i s pytlíčky ještě nepoužitých omluv za nedodržování termínů, na krku, tu mi nikdo nesebral. Navíc recenze malinko zbytečné, někde by tu totiž měl vykukovat elaborát o rozšířené DVD verzi téhož koncertu, jaký je obsažen i v této audio only podobě. O té DVD verzi, ke které, doufám, svou pozornost obrátí všichni potenciální kupci. A že jich pár bude.

Paul Simon a Art Garfunkel. Jejich krátká společná procházka po roztavené asfaltové poušti newyorského Queensu zanechala šlápoty, které chodí obdivovat nejen pamětníci. Duo rozhodně nebylo pouhými ústy jediné generace, jak bývá někdy prezentováno z důvodu přílišného spojování s opravdu generačním filmem "Absolvent". A budu se za to bít. Vždyť silničáři se doteď bojí svými stroji zahladit ony propletené otisky podrážek, ukazující cestu těm, kdo právě touží po alespoň vratkém mostku přes rozbouřené vody. Já to vím, děda u silnic pracoval. Na stěně mu visel diplom. A tak i takoví zelení rybízové jako já mohou v určitém stupni dospělosti docenit sladkou dokonalost jemných vzorů, jimiž jsou tkány písně těchto folk-popových veteránů. Vojáků umění, kteří se po společném tažení postavili na opačné konce barikády. Když se potom vždy po mnoha letech sejdou na neutrální půdě a začnou se přátelsky poplácavat po ramenou, je z toho obrovská událost. I když je to jen gesto, tak zaslouženě.

Na pány už zřejmě tlačí léta a jak jim těžkne v plné polní krok, odhodili z ní nevyřešené spory a náhle mnohem živější se po vzájemném oťukání na předávání Grammy 2002, kde obdrželi ocenění za celoživotní přínos, spolu vydali na turné humorně nazvané "Old Friends." Záznam z něj pořízený, a pro svou délku na dvě média rozdělený, přesně splňuje očekávání, která v něj mohl realista vkládat. Předpřipravené pavtípky (ten o názvu "Garfunkel & Simon" už mi přijde starší než jeho vypravěči), smutně a staře znějící hlasy obou interpretů, jež se rozléhají po obrovských, nelidských sportovních halách, nějaké to obzvláštnění (např. slušivě rozcuchaná, prodloužená verze "Homeward Bound" nebo vystoupení Everly Brothers s čím jiným než "Bye Bye Love"), jedna snadno zapomenutelná nová skladba ("Citizen Of The Planet"), ale naštěstí i to, co uslintaná stať Davida Divokého v bookletu nazývá nerovností 1 + 1 > 2.

Stejně jako milenci spolu nejsou v součtu pouhá dvě individuda, tak i ono "&" mezi Paulovým a Artovým jménem vytváří natolik mocný synergický efekt, že mě (slovy Salingerova Holdena) umrtví i toto, v kontextu společných i sólových počinů velmi průměrné vystoupení.

Včera mi kurýr přivezl nový přehrávač. Nefunguje.