Rock'n'roll, country, ale i ozvuky soulu a funku. To vše naleznete na debutovém albu liverpoolské pětice The Zutons. Britská média v čele s NME v nich vidí budoucí hvězdy. O tom, zda je jejich debutové album "Who Killed The Zutons?" opravdu taková událost, si přečtěte v naší recenzi.
The Zutons jsou další z předlouhé řady mladých kapel, které se pro inspiraci noří hluboko, až kamsi ke kořenům dnešní popmusic. Z vrstevníků mají blízko k
The White Stripes a především k
The Coral, se kterými jsou spřízněni nejen hudebně, ale také díky společnému labelu Deltasonic a hvězdnému producentovi Ianu Broudie. V Británii je jim předpovídána velká budoucnost (viz nominace na
Mercury Prize), což je v každém případě nutné brát s rezervou. Na druhou stranu - odmávnout je jako další přefouknutou bublinu, by byla taky docela škoda. Jak tedy jejich debut zní uším mediální masírkou nezatíženého Středoevropana? Velmi příjemně a svěže.
Můžete namítnout, že je to obyčejná vykrádačka. Ale to už dávno není relevantní argument. Dnes je podstatné, zda si kapela vypůjčuje a cituje zábavně, invenčně a s nadhledem, nebo otrocky, nudně a klišovitě. A při takovém nahlížení na věc patří Zutons jednoznačně do první kategorie. Jejich směsice svérázného folkrockového písničkářství, dřevního rhythm'n'blues, šedesátkové psychedelie, country, překrouceného rockabilly a bůhví čeho ještě v katastrofickém komiksovém balení je zábavná a tak trochu znepokojující zároveň.
Ptáte se proč znepokojující?
The Zutons vás totiž stále nechávají tápat, s každou další skladbou vám berou pevnou půdu pod nohama. Při poslechu "Who Killed The Zutons?" si v jednu chvíli připadáte jako v nějakém gangsterském béčkovém krimi, ze kterého se ale po chvíli vyklube pěkně vykutálená tarantinovská taškařice. A když už se v tom pomalu začnete orientovat, stojíte najednou po kolena v rozbředlém bahně na farmě kdesi u Nashvillu. V takových momentech byste těmhle Liverpoolanům britské pasy rozhodně nehádali, to jsou pak američtější a tradicionalističtější víc než George
Bush v leviskách, kovbojském klobouku a flanelce, s brokovnicí zlomenou přes rameno.
Dokážu si představit, že nějak takhle by dopadl jam, když by se u jednoho stolu sešli dnes dvacetiletí
Led Zeppelin,
Ray Charles,
Willie Nelson s pěkně rozpálenou Lisou Simpsonovou na saxík a výsledek se všemi zvukovými nedostatky na místě zaznamenali a následně vydali. A jestli vám to připadá jako pěkně švihlá představa, máte úplnou pravdu. "Who Killed The Zutons?" je taky pěkně švihlá deska. A v tom právě tkví její kouzlo.