Sto zvířat - zřejmě jediná česká kapela, která má svůj osobní dánský fanklub - nedávno pokřtili svou pátou desku nazvanou "Nikdy nic nebylo". Místo aby s ní hned objeli, co se dá, dávají si až do jara příštího roku pauzu. Proč tahle pauza nastala, jak to s novou deskou bylo, je a bude, absurditu hudebních škatulek a spoustu dalších věcí kolem muziky jsme u coly, panáků a litrů zeleného čaje probrali se zásadní částí kapely - tedy Honzou Kalinou (bicí, zpěv, autor hudby) a Petrem Ostrouchovem (kytara, zpěv, autor hudby).

Sto zvířat mají momentálně díky zpěvačce Janě, které se před pár dny narodila holčička, takže se bude věnovat hlavně rodičovským povinnostem, vynucenou pauzu - jak tohle období koncertně poměrně činná kapela zvládá? Už se vám stýská po hraní a vůbec po kapele?

Petr: Ani ne.
Honza: My se vlastně pořád vídáme. V pátek jsme byli s Petrem a Tomášem Belkem na obědě, teď se vidíme tady, za týden máme zkoušku, takže to je zatím v pohodě. Ono to vyšlo docela dobře, protože hraní v zimních měsících je na nic. Já jsem byl včera v Krkonoších a když jsem to viděl, sníh, zima, mlha, tma, z toho mě je na blití. Ne ne, zase až na jaře.

Je tenhle zimní spánek jediný ústupek nebo budete hrát méně často i až se Jana vrátí k mikrofonu?

Petr: My budeme mít naopak hustější program, protože vlastně vyjedeme na turné k desce, která tou dobou bude venku už půl roku. Takže od března do května bude fakt hodně koncertů, tak deset měsíčně.
Honza: Tak tak, my to doženeme!

Nemáte strach, že se mezitím na novou desku pozapomene, když turné nenásleduje hned?

Petr: Ne, vůbec.
Honza: Naopak, třeba u desky "Druhá brada" jsme možná vyjeli zase až moc brzo, v podstatě hned týden po vydání.
Petr: Ono je lepší hrát nové věci v době, kdy už lidi mají příležitost je znát, než jim je předhazovat jako novinky. Bylo to znát i na těch pár koncertech, co jsme teď po vydání desky měli, nové písničky přijímají lidi trošku vlažněji a čekají na ty svoje osvědčený hitovky, což je přirozené. Na jaře už by měla být vyrovnaná pozice starých i nových věcí. Aspoň doufám.

Když jsme teď u vašeho publika, pořád mám pocit, že lidi víc berou věci ve stylu ska, kterých na nové desce tolik není. Možná i proto je přijímají, jak říkáš, vlažněji.

Petr: Já si nemyslím, že je neberou, holt na ně skáčou míň do vejšky, protože jsou to pomalejší písně, ale zase dávají jiné impulzy.
Honza: Ono je dobrý, když se ty lidi občas v tom svým skoku zastaví a zamyslí se nad tím, o čem ta deska vlastně je, že prostě nemůžeme hrát šedesát skáček za večer.
Petr: To by byla docela nuda.

Chápu to tedy správně, že ska věcí je na nové desce cíleně méně než na předchozích?

Petr: To není cíleně, to je prostě normální přirozený vývoj. Je to výplod současnosti naší kapely. My to vlastně vůbec neřešíme.
Honza: Jak to vyleze, tak to vyleze. Buď je to blbý, nebo se to líbí, ale že bychom šli po žánru, to ne.

Dneska už máte venku spoustu recenzí a názorů na novou desku, když se ohlédnete, udělali byste něco jinak, nebo jste s výsledkem maximálně spokojení?

Petr: Já jsem maximálně spokojen! V těch recenzích se našla tuším jedna od chlapíka, kterej z ní nebyl úplně odvařenej a víc se mu líbila deska předešlá, ale z toho, co o ní napsal, jsem nabyl dojmu, že jí prostě nepochopil. Což je jeho škoda. Ostatní recenze byly myslím vesměs pozitivní - recenzenti zpracovali informaci, kterou jsme novou deskou chtěli odeslat tak, jak jsme jí vyslali, a to je pro mě naprosto v pořádku.
Honza: Už jsme prostě dospělí. Nepíšeme písničky na objednávku, já to ani neumím, je to prostě odraz toho, kde dneska jako kapela jsme, a jestli to je ska, reggae, smutný nebo veselý... prostě takhle hraje Sto zvířat.

Já to beru taky tak, navíc mám pocit, že díky stylové barevnosti, kterou se "Nikdy nic nebylo" pyšní, a skvělým textům Tomáše Belka by mělo tohle cédéčko oslovit mnohem širší skupinu posluchačů...

Petr: Jasně, to souvisí právě s tím, že každá další deska má nějakou výpověď, nějakou obsahovou hodnotu. Že to není jenom šleha o tom, že se tančí a že budeme zpívat nějaký bezobsažný veselý slogany. Tomášovi se daří pod texty dostávat čím dál víc obsahových rovin než jen ty, že jsou ty texty vtipný. Tak to dělal vždycky, ale teď je to téměř dokonalé.

Odrazily se tyhle aspekty na prodejnosti?

Petr: Jo, prodává se to líp než předchozí deska, za první měsíc nějakých tisíc kusů. V porovnání s Landou, který prodal čtyřicet tisíc kusů, se samozřejmě nestal zásadní skok, že bychom najednou válcovali trh, ale prodává se prostě líp. Zatím máme od distributora příznivý zprávy.

Zmínili jste distributora, kterým je ve vašem případě Sony Music, ale desky si vydáváte sami na labelu Animal Music. Proč? Nikdo o vás neprojevil zájem?

Petr: My jsme to tentokrát už ani neřešili. Chtěli jsme natočit novou desku, platili jsme si ji sami a měli jsme dobrý pocit, že máme všechno pod kontrolou včetně reklamy a vůbec všeho kolem, což je vždycky lepší situace pro kapelu naší úrovně slávy a proslulosti, protože vždycky, když se něco v tomhle systému podnikání zadrhne, tak můžeme nadávat akorát sami sobě. Ani neočekávám, že by firmy vydávající Landu, SuperStar a spol. nějak výrazně preferovaly naší desku před těmahle, které jim logicky nesou zisky. To je jako v každém jiném podnikání.
Honza: Prostě jsme se ani nenabídli, takže ten zájem jsme neprojevili ani my.

Čí desky ještě Animal Music vydává?

Petr: Ještě vydalo v reedici jednu starší desku Sto zvířat.
Honza: Ano. Je to vydavatelství s opravdu vyhraněným vkusem!

Novou desku jste masterovali v londýnském studiu Metropolis - jak jste se k němu dostali?

Petr: My jsme točili ve studiu Sono, které se bere jako jedno z nejlepších studií v Čechách, a když jsme dotočili a domíchali, tak jsme si řekli, že bychom mohli mastering udělat zase v nejlepším studiu v Evropě, což je skutečně Metropolis, kde se masteruje devadesát procent evropské produkce. Tak jsem našel na webu email a napsal jsem tam.

Takže žádná protekce, termín ze známosti a podobně?

Petr: Ne. Vůbec.

Někde jsem četla, že zrovna, když jste masterovali, seděl ve vedlejším studiu Phil Collins?

Petr: Ale neseděl, to se vždycky přibarví.
Honza: Ale mohl tam sedět!
Petr: Moh' tam teoreticky sedět, kdyby byl takovej blázen jako já a jel se na ten mastering podívat. Protože pravda je taková, že se tam zrovna protáčely jeho pásy a seděl u nich technik, který je masteroval, takže tak.

Současná sestava kapely je jednak dost rozrostlá, jednak prošla několika změnami. Myslíte, že se v téhle podobě na chvíli ustálí?

Petr: Mohla by, ale ona se nám i tak trošku mění pod rukama, v září nám odešel klávesista Vlasta Bičík, ale v zásadě nevíme, jestli s námi bude za rok hrát zase on nebo Petr, tedy náhrada, kterou za sebe dohodil. Onemocněl nám taky trumpetista Michal, takže za něj teď taky máme záskok, můžou se stát různé věci.
Honza: Když je deset lidí, tak je to těžký. Já jsem třeba byl vždycky hrozně pro, aby se sestava neměnila, ale dneska mi to přijde skoro jedno. Když tam budou poznávací prvky, jako je Petr, Jana nebo Kachna na trombón, kterej je pro mě naprosto nezaměnitelnej, tak je pak v uvozovkách jedno, kdo bude hrát. Nejsme The Police, je nás prostě deset.
Petr: Pravda je taková, že všechny změny, které proběhly, byly jen k lepšímu, všichni teď hrají zhruba stejně dobře, plní bezvadně svojí funkci a není samozřejmě důvod to měnit. Takže pokud se něco změní, pak snad jen vlivem nadpřirozených událostí.

Vlasta Bičík od vás odešel kvůli kšeftům typu SuperStar, na kterém se podílel coby doprovodný pianista už minulé kolo?

Petr: Vlasta má těch kšeftů asi šedesát tisíc. Letos na jaře byl kvůli SuperStar v háji a teď bude zase. Na desku nahrál svoje party za jedno odpoledne, prostě neměl čas. Ale odehrál je s prstem v nose a ještě během půlhodiny, kterou měl na každou písničku, vymyslel devadesát vtipů a zaranžoval doprovodné zpěvy. A pak zase vyfičel a večer už byl na Brumlovce se Šárkou Vaňkovou! Kromě toho spolupracuje s Landou a vůbec to rozjíždí na mnoha frontách zároveň. No, prostě se muzikou živí.

Vy se taky muzikou uživíte?

Petr: Ne.
Honza: Z toho bychom se museli zbláznit.
Petr: To není, že bychom se tím neuživili, ale nechceme se tím živit. Nikdy jsme se nesnažili cíleně se zbavit ostatních aktivit, abychom se posléze uživili muzikou. Od začátku si hlídáme, aby to pro nás byla zábava, což je taková ideologická záležitost. Vyhovuje nám se muzikou neživit, protože tomu pak nejsme otroky. A v deseti lidech se muzikou živit by byl obrovskej luxus.
Honza: Já letos odmítnul asi třicet maturitních plesů a různých mejdánků, které by nás zrovna asi uživit mohly. Ale každý máme zaměstnání, které nás myslím baví a občas taky asi sere, ale právě v tom je velká svoboda.

Už dvakrát jste absolvovali turné po USA, chcete zase někam vyjet?

Petr: Byli jsme dvakrát ve Státech a asi pětkrát ve Francii, tenkrát to mělo smysl v tom, že to byly spíš takový dobrodružný cesty za poznáním do krajů, kam bychom jinak neměli šanci se dostat. Ale z kariérního nebo obchodního hlediska to nemá absolutně žádný význam. To, že tam během měsíce odehrajeme koncerty ve třiceti klubech, se vůbec neprojeví na tom, že bychom tam mohli být slavnější, najednou tam začali prodávat desky nebo si nás všiml v rohu sedící manažer - to jsou idealismy, to se nikdy nestane. Pro nás je zajímavější hrát doma pro lidi, který hlavně rozuměj textům, protože zpíváme česky.
Honza: Mě právě tohle bavilo. Musíš to vyzkoušet, abys věděla, že se máš vrátit. My jsme těch kšeftů odehráli dost, nějakých sto padesát koncertů, bylo v tom i Švýcarsko, Německo. V Americe můžeš hrát každý den v jiným klubu třeba do smrti a nic se nestane. Kdežto tady můžeš hrát každý měsíc v jednom klubu a pokaždé na tebe přijde o padesát lidí víc.
Petr: Taky aby si tě někdo všiml ve světě, tak musíš skutečně být úplně originální a něčím nepřehlédnutelnej, jako třeba Věra Bílá.

Povedlo se to třeba i Sunshine.

Petr: To je zas jiná záležitost, to se netýká toho, o čem mluvím. Pro mě Sunshine nejsou kapela, která by nějak převyšovala místní úroveň. To je kapela, která měla štěstí, jejich písnička se objevila v nějakém filmu a posléze prostě vydávají v Americe na značce slavné zpěvačky, ale neznamená to, že do roka a do dne budou vyprodávat sportovní haly. Ne, že bych jim to nepřál.

Jak vnímáte mladou českou hudební scénu? Respektive ska scénu, která zažívá obrovský boom a i když řada z těchto mladých partiček ještě neumí moc hrát, jsou schopní vyprodat sály?

Petr: Mně naše mladá ska scéna v podstatě vůbec nezajímá. Možná něco neznám, ale těch pět kapel, který jsou v popředí všech těch ska akcí, mi přijdou jako příliš poplatné stylu a jejich texty nevypovídají vůbec o ničem. Buď to jsou vtípky nebo politicko-ideologické přístupy, které podle mě do hudby vůbec nepatří a navíc se zabývají otázkou, která se současným životem Čecha v našich podmínkách nemá vůbec nic společného. Samozřejmě se na to dobře skáče do vejšky a chápu, že to lidi baví.
Honza: Já znám těch kapel třeba deset a mně na nich zase vadí, že neznám jinou kapelu, než jsme my, která by měla naladěný dechy. Zní to hrozně, ale je to tak.
Petr: Polemic samozřejmě jo...
Honza: O Polemic nemluvím, to není naše mladá ska scéna, ty jsou stejně starý jako my. Ty beru jako bráchy, ale teď mluvím o synovcích a neteřích. Mně prostě vadí, že se ty kapely neumí naladit, ať zahrajou na cokoliv, tak je to falešný. Ono je to vůbec směšný. My jsme prostě začali hrát, ani jsme nevěděli, že hrajeme ska, a teď si vždycky někde přečtu, že jsme otcové nebo giganti českého ska, my si z toho vždycky děláme prdel. Nikdy jsme neměli jedinou písničku o konopí nebo Jamajce, protože žijeme na Žižkově.
Petr: To je přesně to, co já mám na mysli.

A taky to, co vám tyhle mladý partičky vyčítají.

Honza: Jasně, to je přesný - oni nám vyčítají, že nežijeme ska. Akorát že my jsme ho možná žili, když klukům bylo osm a my byli ponořený do Madness. To je stejný jako u funky. Kolik je kapel, který hrajou funky, a kolik jich ho ale hraje dobře! Ono to vypadá jednoduše, ale ty kapely se nedají poslouchat. Přejaly jenom takový ty původní atributy, ale dohromady vůbec nepochopily princip tý muziky jako takový. Ale zase chraň pánbůh, občas mě něco potěší.
Petr: A navíc my jsme taky vylezli na pódium hned, co jsme uměli trochu hrábnout do strun, kritizujeme samozřejmě z dnešního pohledu, kdy už jsme dál. Dneska prostě čekáme od muziky víc.

Koho byste teda vypíchli, když necháme stranou škatulku ska?

Honza: U mě jednoznačně -123 minut, což je takovej protipól tý naší megalomanský party. Zdeněk Bína je jednoduše geniální muzikant a skvěle zpívá.
Petr: Pro mě je velkej objev David Dorůžka, jazzman, kterej teď vydal desku světový úrovně. Prostě Pat Metheny v nejlepším slova smyslu. Takhle má význam dělat muziku.

Vraťme se k nové desce. Už jsme zmínili texty, respektive příběhy, které vám Tomáš Belko šije přímo na tělo. Která z dvojic Ostrouchov/Belko, Kalina/Belko si rozumí víc?

Honza: V tom je právě naše síla, že si rozumíme všichni úplně perfektně. Tomáš předurčuje to, jak si budeme rozumět. My si rozebereme texty a napíšeme na ně nějakou příjemnou muzičku. Tomáš s Petrem kromě těchhle našich tříminutovejch příběhů napsali taky skvělej muzikál, kterej já bych nikdy nenapsal.

Teď máš asi na mysli muzikál Frankenstein, z kterého máte na desce písničku "Jsem tady cizí". Takže jak to vypadá s osudem téhle hry? Bude se realizovat?

Petr: Asi jo, někdy určitě. Zatím to je zcela aktuální téma. To je muzikál, kterej si dělá prdel z ostatních muzikálů.
Honza: Takže má opodstatnění, dokud vznikaj další muzikály a ty kurva vznikaj!
Petr: A jelikož jejich poznávací znaky se nemění, tak se trefujeme pořád do stejného cíle.

Když jsme teď u divadla - máte taky divadelní soubor Šrapnel, s kterým teď hrajete hru "Tělocvikář" v Malostranské besedě, opět s veršovanými texty Tomáše Belka. Původně ho režíroval Petr, teď jsi režii přebral ty, Honzo. Já to představení viděla, je to obrovská sranda - nehodláte s ním někam expandovat? Beseda je vždycky beznadějně vyprodaná...

Honza: My jsme hráli chvíli i v Divadle U hasičů, ale pro nás je divadlo spíš taková třešinka na dortu. Není čas: kapela, práce...

Takže hlavně z časových důvodů?

Honza: No, taky z esteticko-ochranářsko-kulturních důvodů, protože představa, že přijedeme do Chomutova a zahrajeme to tam bez varování... !
Petr: Krajští hygienici by potom mohli taky vydávat zakazující vyhlášky!

Poslední nutná otázka: jak jste na tom se vztahem k internetu?

Petr: Tak máme stránky, ty jsou docela navštěvovaný, já jako uživatel spoustu informací získávám z internetu, takže ho mám rád.
Honza: Já dělám v reklamním studiu, kde mi můj dobrý sazeč Dušan pochystal tu nejtupější cestu, abych otevřel naše stránky, kde fakt i šimpanz zmáčkne jeden čudlík a ono mu to tam naskočí, takže já si musím vždycky všechno nechat nachystat od svejch hodnejch spolupracovníků.

Aha, to bude asi důvod, proč mi neodpovídáš na maily, viď?

Honza: Já na maily neumím odpovídat, já si jen umím jen přečíst.

Pánové, díky za rozhovor.