Palác Akropolis stále patří na pražské klubové mapě k těm důstojnějším a prestižnějším, takže není divu, že je často vyhledáván nejrůznějšími skupinami za účelem křtů albových novinek či výročních koncertů. Tentokrát ovšem slavil své již deváté narozeniny sám prostor, takže čerstvě uvítaná vzpomínková deska archivních nahrávek jedné z podstatných part české nové vlny osmdesátých let, Souboru tradičního popu, byla jenom jakýmsi milým bonusem. Už okolo půl osmé, kdy celý večer vypukl, byl klub velmi slušně zaplněn, a sestava kapel se tak ukázala být nadmíru fungující a vymyšlenou s až geniální předvídavostí.

Ještě před začátkem koncertu byla v sále pro diváky připravena zajímavá projekce s dokumentárními prostřihy, vzpomínající na historii kapel STP, Michael's Uncle a spřízněných Kokrment. Pojítkem mezi všemi třemi vystupujícími byla osoba zpívajícího kytaristy Petra Stanka. Současný projekt této významné persóny domácí scény se jmenuje Psycho club a výletníci (donedávna byl název v anglické verzi Psycho Club & The Trippers) a večer otevíral. Zajímavý byl již první pohled na pódium, protože sám Stanko byl oděn v bundu opatřenou jakýmisi batmanskými křídly a baskytarista vybaven affro parukou o velikosti menší palmy, zcela zakrývající obličej. Zvuk byl postaven na kontrastu Stankovy originální kytary, která jakoby se programově vyhýbala jak sólům, tak tradičním akordům, s dunící a tanečně pojatou rytmikou. Vše pak podbarvovaly svými nekonkrétními plochami klávesy. Výsledkem byla jakási forma psychedelické dance music s výraznou kytarou, ve které nelze neslyšet vliv postpunkových kapel typu Joy Division na straně jedné a nejrůznějších dubových či ethno-tanečních spolků na pólu druhém. Mně osobně se vybavili mezižánroví bloudivci Phillip Boa & The Voodoo Club a ze začátku jsem zíral v překvapivém údivu. Po chvíli se ovšem hutná stěna, valící se z pódia, postupně rozplizla a závěr už byl trochu rozpačitý. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že podobných svébytných mimoňů na české rockové scéně nepotkáte zrovna tucty.

Po pauze se Stanko převlékl do bílého a po nějakých šestnácti letech od rozpadu byl mimořádně oprášen Soubor tradičního popu alias STP. V předsálí se premiérově prodávalo jejich nové vzpomínkové album a novovlnné trio z pódia sypalo jednu údernou písničku za druhou. Posmutnělé texty zajímavě kontrastovaly s mejdanovou hudební atmosférou skladeb a v tu chvíli již slušně (a včetně balkónu) našlapaná Akropole se houpala do rytmu. Pamětníci si zavzpomínali a bylo až překvapivé, jak kapelu přívětivě přijalo i mladé publikum. Nejpřekvapivější ovšem bylo to nasazení a přesvědčivá suverénnost, s jakou kapela působila i po dlouholeté pauze. Vzhledem k tomu, že jsem se jen těžko zbavoval dojmu, že s tím, co předvedla, by skupina byla nejspíš úspěšná i dnes, vychází mi jediné rovnítko - pánové svou tvorbou slušně předběhli dobu.

Do třetice se Stanko zjevil v barvě černé a po devíti letech vstal z mrtvých a poblahopřát přišel Majklův strýček aka Michael's Uncle. Je jen opravdu málo v hudbě tak zprofanovaných přívlastků, jakým je slovo kultovní, ale tahle banda si ho prostě zaslouží. Průkopníci hard core v Česku sice ve srovnání se spoustou současných zastánců tohoto žánru po letech již působili trochu krotce, ale přesto si jejich fanoušci - a že jich tu bylo už tou dobou k nedýchání - přišli na své. 'Majklovci' zahráli ve své předrozpadové, na trio zredukované sestavě, což bylo snad jediné mínus večera, protože nepřítomný zpěvák Amrit Sen byl přece jen pro tuhle partu velkou devizou. Nicméně vidět v akci basistu Ivana Klaina a bubeníka Jardu Stuchlého (dnes Maradona Jazz) byla lahůdka nejen pro invenční rytmiky. Páteř koncertu tvořil možná překvapivě nejstarší repertoár (zachycený jako bonus na rozšířené, před třemi lety vydané CD reedici titulu "The End Of Dark Psychedelia"), do kterého pánové vsunuli po dvou skladbách z druhé a třetí desky. Nejvíc se, myslím, vydařila starší "Já nechci" s hostujícím ex-členem Petrem Hoškem na druhou baskytaru a pro změnu jedna z nejmladších "Nezabíjej bratra". Publikem pak byl nejvíc aplaudovaný původně mrazivě drsný kousek "Úchylák" ("...Pojď ke mně blíž, mě se nemusíš bát. Jakže se to jmenuješ? Anička? Mám dobrý bonbónky a čokoládu...."), opět s hostujícím Hoškem, tentokrát ovšem u mikrofonu, pojatý překvapivě spíš jako parodie. Do kůže oděný zpěvák totiž nastoupil v kožené kukle, rozhazoval bonbóny, tvářil se zle a oháněl se sekáčkem. Což alespoň v mém okolí vyvolávalo poněkud cynický smích. Celý nedlouhý blok mimořádně vzkříšená legenda uzavřela titulní skladbou třetího alba "Ale my stále hledáme štěstí..." s textem síly generační výpovědi. No a pak už byl jen raut a mohutné oslavy se prý táhly až do ranních hodin. Laťka byla nasazena hodně vysoko - kohopak si asi pozvou do Akropole ke svému desetiletí?

Majklův strýček, STP, Psycho club a výletníci, Palác Akropolis, Praha, 27.11.2004