Kytaroví Roe-Deer už v nové sestavě s Andrzejem Palcem namísto fanoušky vzývané Emy Brabcové u mikrofonu a kytaristou Alešem Březinou právě vydávají v pořadí již třetí řadové album "Lollipop“, které však můžeme díky výše uvedeným personálním změnám považovat za debut. Více v naší dnešní recenzi.
Je to přibližně rok, co jsme společně se členy
Roe-Deer při
rozhovoru pro musicserver rozebírali faktický rozpad skupiny. Už tehdy byl basák Šmity pevně rozhodnut pokračovat i s novou sestavou pod hlavičkou
Roe-Deer dál. Osobně jsem si tenkrát nebyl jistý - ostatně stejně jako mnozí další -, jestli je to od něho krok tím správným směrem. Po poslechu nové desky vás však mohu ujistit, že se rozhodl správně. Novinka se povedla, a to hlavně díky tomu, že měl Šmity opět šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů.
Tím, že oslovil Andrzeje Palce, navíc sejmul dvě mouchy jednou ranou. Získal nejen nepřehlédnutelného (a nepřeslechnutelného) frontmana, v jehož případě je srovnávání s jinak jedinečným hlasem Emy Brabcové bezpředmětné, ale i velmi plodného autora, který se "postaral" o texty a až na dvě výjimky taky o kompletní hudební materiál nové desky. I na místo kytaristy se podařilo získat rovnocennou náhradu za Filipa Míška v osobě Aleše Březiny (jinak též
Miou-Miou). Achilovou patou kapely však i nadále zůstává post bubeníka. Desku natočil ještě Jára Rolc, podzimní turné odjede Tomáš Konopka ze
Southpaw a dál se neví...
Ale k věci. Určitě vás mnohem víc zajímá, kam že to
Roe-Deer novými skladbami míří. Ač kapela svým prvním singlem "The Stranglers" tak trochu klamala tělem - už už se začínalo šuškat o českých Strokes -, dnes je jasné, že šipka na jejich hudebním kompasu ukazuje spíš kamsi na severozápad, za kanál La Manche. K současné kytarové retro vlně se
Roe-Deer hlásí především správně lo-fi zvukem a programovou přímočarostí, jinak ale kapela navazuje spíš na tradici klasických ostrovních kytarovek z druhé poloviny devadesátých let. Není až tak složité vystopovat v jejich tvorbě vliv třeba takových
Placebo nebo
Manic Street Preachers.
Roe-Deer opravdu nepřicházejí s ničím novým, zato však nabízejí kupu svěžích melodických motivů zabalených do jednoduchých, ale přitažlivě střižených kytarových aranžmá s nezbytnými kytarovými vyhrávkami a kudrlinkami navrch.
Od první skladby se pánové s ničím nemažou a s heslem "V jednoduchosti je síla!" na rtech míří přímo na solar. Už zmiňovaný pilotní singl "The Stranglers", svižná odpichovka "Secret Lovers", hymnická "Including Me", kytarově nabroušená "Song "B", emocionálně vypjatá "southpawťárna" "Camomile
Prince", hravá, neodolatelným refrénem vyšperkovaná "Z". To všechno jsou hity jako Brno, za které by se nemusela stydět libovolná britská kytarovka. Klasické schéma "sloka - refrén - sloka" se opakuje s naprosto železnou pravidelností a ani stopáž drtivé většiny skladeb zdaleka nedosahuje hranice čtyř minut. Kytary zvoní i řežou, basa a bicí se drží nenápadné, ale maximálně účelné linky a vše zastřešuje Andrzej, který sice rozhodně není žádný yourkeovský hlasový ekvilibrsta, ale jeho projev je příjemně civilní a hlas má zajímavou barvu a do nahrávek sedí. A co je důležité, alespoň u nás si ho s nikým nespletete.
Teď už je jenom na vašem uvážení a hudebním apetitu, jestli v dobrém slova smyslu jednoduchý kytarový popík Roe-Deer označíte za bohapusté kopírování a nudné opakování stokrát použitých postupů, nebo jestli "Lollipop" oceníte jako sbírku miloučkých hitů, jejichž hlavní ambicí je zpestřit vám všednodenní odpoledne.