Po dvou a půl letech vyšla Danielu Landovi nová deska "Neofolk". Jak naznačuje název, svérázný umělec na ní shromáždil na jedné straně lyrické pokusy o věrné zrcadlení reality, na straně druhé přímočaré rockové cloumáky. Ve své snaze Landa uspěl. Více se dozvíte v naší recenzi.
Nová deska
Daniela Landy je vždycky tak trochu poprask. Svým charismatem a svou samolibostí tenhle chlápek provokuje každého včetně těch, kteří ho mají rádi a respektují ho. Povinné kolečko mediálního zájmu si bývalý leader skinheadského Orlíku objel i tentokrát. Vhodně načasoval založení "aristokratického" spolku (či snad sekty?) Ordo lumen templi i představení nového muzikálu "Tajemství". A pak přišla deska "Neofolk", která dráždí už svým názvem - máme se těšit na obskurní táborákové písně, jde jenom o slovní hříčku, či snad chce Landa spojit intelektuální naléhavost písničkářství s nu-metalovou energií, ptali se posluchači. Skutečnost je, jako vždy, přeci jen prostší, nicméně nejblíže k ní má poslední jmenovaná možnost interpretace "Neofolku".
Daniel Landa vsadil stejně jako v případě
"9mm argumentů" na nosné verše (nebo pokusy o ně) a povětšinou ostřejší rockové aranžmá, které doplňuje rozmanitou žánrovou směskou.
Ač to bude jeho kritikům připadat jako rouhání se, v horším případě jako sypání soli do otevřené rány, Landa nikdy nenatočil špatnou desku a této tradice se nevzdal ani v případě "Neofolku". Ba co víc, jeho novinka se přibližuje sólovému debutu "Valčík", kterážto deska ještě sice čpěla místy nedostatkem vlasů, zato svou autentičností dalece převyšovala vše ostatní, co tou dobou vyšlo. "Neofolk" není tak přímočará, syrová ani brutální, je ovšem poctivá a svou strohou propracovaností jde do morku kostí. Landa zůstává recitátorem, zdatným mluvčím, tím, kdo udrží melodii. Svých limitů si je dobře vědom a hudební vrstevnatost spíše prokládá do partů Tomáše Varteckého a dalších spoluhráčů. Ti se ostatně museli při natáčení vyřádit, rozpětí, jež po nich Landa vyžadoval, není přízemní. "Zabte sršně !!!" je roztomilá prvorepubliková hospodská odrhovačka, "Protestsong" navozuje pochmurnou politickou punkovou atmosféru, "Janek blázen" jakoby produkovali kolegové z
Čechomoru a vedle toho stojí základní konstrukce: drsný rock'n'roll, který se inspiroval moderní metalovou vlnou.
Daniel Landa je typ umělce, který kolem sebe vytváří auru spasitele a buditele, jehož každé slovo by mělo být bráno vážně. Humor rozhodně není disciplínou, v níž by Landa vynikal. "Neofolk" by mohl přinést změnu, alespoň píseň "Dilema pyrotechnikovo" má zřejmě nejvtipnější text, jaký kdy Landa "oficiálně" složil:
"Modrej a možná, že ten druhej. / Na co který dráty jsou? / Jestli je to zelenej, tak já budu tuhej. / No, to mě ani nenajdou." Jinak samozřejmě převažuje angažovaná produkce, která nevyčnívá ani tak výjimečnou básnickou strukturou a nevídaným jazykovým bohatstvím, jako spíše rýmovou prostotou, do které Landa zafačuje poměrně vážná témata. Proto ten neofolk - jednoduše a moderně o seriózním.
Nemá cenu se domnívat, že
Daniel Landa přišel s žánrotvornou peckou, která bude po desítky let udávat směr další tvorbě. To v žádném případě. Na to je "Neofolk" příliš nekomplikovaná muzika postavená především na chytlavých melodiích a vesměs tradičních postupech, které pouze v detailech odlišují zvukové radůstky a Landovo povědomí o překračování uzavřených kaluží. Každá mince má ale dvě strany, takže totéž, co sráží "Neofolk" v historickém pohledu, povznáší jej z aktuální perspektivy. Landa si prostě kráčí jako poslední rytíř, dál si pěje o hrdinství, slavné minulosti, potřebě národní sounáležitosti a oddanosti rodině a ví, jak to zaonačit, aby se našlo dost těch, kteří mu alespoň na těch čtyřicet minut uvěří, že to je cesta i pro ně. Stává se kamelotem idejí a tepcem iluzí. A když se tomu oddáte, neboť jsou to zkrátka příjemné písničky, lepší vizitku si mainstreamový umělec ani nemůže přát.