Vypořádat se s kapelami, jako jsou Good Charlotte, pro mě byl vždycky trochu boj. Ano, vyrostl jsem sice na "Smash" The Offspring a "Dookie" Green Day, ale tuny jejich plagiátorů a pokračovatelů mě bohorovně míjely. Nikdy mi neseděla póza potetovaných a procvočkovaných mladíků, jejichž jediným zájmem je skateboard, balení roštěnek a plivání na dospělé. Asi jsem zestárnul, či co. A tak se stalo, že všichni ti Blink-182 slavili úspěchy, ale já jejich extáze neprožíval. Jenže právě titíž Blink-182 natočili letos docela slušné album, na kterém se pokusili ze svěrací kazajky skatepunku vyprostit. O to samé se pokusili také Good Charlotte na novince "The Chronicles Of Life And Death" a podobně jako jejich jmenovaní souputníci vykročili správným směrem. Připravili desku, kterou snesou i jiní než-li natvrdlí posluchači. Je to zkrátka dospělejší věc, ačkoli slovo dospělost zrovna u Good Charlotte zní hrozně.

Dospělost se u skatepunkerů obvykle poměřuje tím, kolik nepunkových písniček na albu mají. Good Charlotte jich na "The Chronicles Of Life And Death" zařadili většinu. Lepší by ale asi bylo říct, že onen melodický pseudopunk rozmělnili přesahy k jiným žánrům. Typickým příkladem je třetí skladba "Walk Away (Maybe)", která sice rytmicky pádí v punkové ráži, ale klavírní doprovod a umírněné kytary její charakter posunují zcela jiným směrem. V několika dalších peckách se Good Charlotte proměňují v pěvce klidných vod a mileneckých zákoutí, která případně mísí s punkovou aranží, jako třeba "Ghost Of You". Výlety napříč hudebním polem skupině docela jdou, z "The Chronicles Of Life And Death" je cítit, že kapela si uvědomila potřebu zkusit něco nového. I proto v "I Just Wanna Live" okusili hip hop, v "It Wasn't Enough" zase trochu toho ostřejšího metalu.

Minimálně za snahu si Good Charlotte zaslouží pochvalu, nelze ale zavírat oči před několika vážnými nedostatky. Především to je projev frontmana Joela Maddena, jehož plochý, nijak se neměnící výraz je sice dostačující pro melopunk, ale v produkci snažící se o různorodější atmosféru už působí rušivým dojmem. Dalším zádrhelem je fakt, že Good Charlotte se snaží o až příliš rozlétané album, které ve výsledku nemá žádnou jednotnou strukturu, je jakoby roztříštěné a těžko uchopitelné. Prostě tak nějak nedrží pohromadě. A potom jsou to ještě melodie, které evidentně nejsou pokaždé silnou stránkou skupiny, což se ovšem ne vždy vyplatí suplovat žánrovou přelétavostí.

Když si to člověk sesumíruje, vyjde mu z toho prostý závěr: Good Charlotte na "The Chronicles Of Life And Death" vykročili sympatickým směrem a na několika místech mírně potlučené stezky se jim podařilo udělat překvapivý krok. Kam ale dojdou, to je otázka.