V létě 2003 se dalo dohromady seskupení Moimir Papalescu & The Nihilists a každý ze zakládajících členů si přinesl do společného mlýna své hudební zkušenosti. Leaderem je Moimir Papalescu, který svůj hudební život spojil s legendami české scény Gundreams a Vanessa. Dalším do party je kytarista Hank Jesus Manchini, kterého budete znát z kapely Rány těla. Třetí do kompletního celku je zpěvačka La Petite Sonja. Na koncertech tuto sestavu doplňuje saxofonista Peter van Krbetz, jehož um je k slyšení na mnoha nahrávkách známých skupin (Vltava, Psí vojáci, legendární kytarista Mike Stern atd.) a bubeník Wratislaw Placheta z neexistujících Houseboat a funkčních Green Monster. Jejich úspěšné koncertní snažení i mimo hranice Česka vyústilo v natočení debutu "Analogue Voodoo", na kterém naleznete vše podstatné, co se odehrálo v hudbě za posledních čtyřicet let. Je to vše v zcela novém, našlápnutém pojetí a pokud byste hledali nějakou škatulku, mohla by se jmenovat NewWavePunkElectro-Rock'n'Roll.

Když si desku Moimir Papalescu & The Nihilists pustíte poprvé a předtím jste je třeba neviděli živě, překvapí vás dvě skutečnosti. Na jedné straně to bude zdařilá práce Miomira Papalescu s jeho elektronickými mašinkami, vyžívá se nad jednoduchými melodickými linkami a skvělými elektronickými samply, ani se nedivím jeho zalíbení v německých Kraftwerk. Na druhé straně je hodně zvláštní hlas vokalistky La Petite Sonja a kytara se zpěvem Hanka Jesuse Manchiniho, který svými kytarovými variacemi navozuje onen punkový nádech nebo si hraje s kytarovými ruchy á la Joy Division. Saxofon Petera van Krbetze na desce též nechybí. "Analogue Voodoo" je vydařená exkurze do hudebního světa mnoha hudebních směrů. Většina skladeb šlape v rychlém tempu, jediným odpočinkovým momentem je pomalá věc "Everybody Calls Me An Angel", nic vám nezabrání tomu, abyste dokázali odolat kouzlu Sonji. "Boys And Girls And Heroes" nebo "Life Could Be So Easy" mají velmi chytlavé refrény, které si budete rázem prozpěvovat. Úvod desky s "Perfect Boy" a "Mickey Bar" vás výtečně uvedou do obrazu tvorby Nihilistů, ti vás bez jakýkoliv okolků vtáhnou do víru své rozjeté párty. Nic z této párty se neztratí ani v houpavé "No Background", ta je plná skvělých zvuků. Hank Jesus Manchini se jako sólový vokalista též neztrácí, jeho hlasem podchycené "Motorpsycho", "Suzanne Callibre No. 45" a "Hotroad Hank" mají na "Analogue Voodoo" opodstatněné místo. "Summer Deviation" je skvěle našlápnutá záležitost, kterou si v závěru můžete ještě vychutnat v remixu táborských Sunshine nebo juknout na video, které je též k mání na webu skupiny. Závěrem ještě musím zmínit jeden song, který mě pokaždé pobaví, jedná se o "Chaingang", v jehož závěru jsou použité typické hlasové a zvukové samply z tvorby Frankie Goes To Hollywood.

Moimir Papalescu & The Nihilists na své první desce vsadili na koncertech prověřený materiál, který shromáždili na "Analogue Voodoo". Toto hudební očarování hrající z vašeho přehrávače na ploše necelé hodiny pobaví, napumpuje na nějakou párty, na které se nemusí jen vzpomínat na takové páky, jakými bezesporu byli Visage, Blondie, Joy Division, Sex Pistols nebo Kraftwerk. Je to směska plnohodnotné nové zvukové vlny a "Analogue Voodoo" se doufám na naší scéně nevytratí bez povšimnutí, i když živě to má ještě větší grády.