Předcházející majstrštyk "Ótta" nastavil laťku hodně vysoko - a už on sám byl nutně poměřován se svým silným předchůdcem, rozervaností nasycenou deskou "Svartir Sandar". "Ótta" dokonale vybrousila styl kapely, přidala více klavíru, více smyčců a od tragické rozervanosti se spíše přesunula k posmutnělé atmosférické melancholii, která dokonale konvenovala specifické islandské krajině. Desky, jako je tato, by snad ani nemohly vzniknout někde jinde. "Berdreyminn" na předcházející dílo jasně navazuje, a přesto se Sólstafir daří neustrnout na jednom místě, nenatočit vykalkulovanou "Ótta" s pořadovým číslem dvě.

Jasný podíl má na tom bezesporu výměna na bubenickém postu. Dlouholetý člen kapely Guðmundur Óli "Gummi" Pálmason byl po neshodách odejit z kapely a na turné k předcházející desce jej nahradil Hallgrímur Jón "Grimsi" Hallgrímsson. Nyní už je plnohodnotným členem sestavy. Jeho bubenické umění přivedlo kapelu blíže k vlastním rockovým kořenům. Táhlé, místy až abstraktní plochy nyní dostávají pevnější rytmický základ, o který se zbytek kapely může pevně opřít. Nechci v žádném případě tvrdit, ba ani naznačovat, že by byl Pálmason špatný bubeník - ke zvuku předcházejících desek se dokonale hodil. Přesto považuji posun k přímočařejšímu výrazu, tak jak je na novince prezentovaný, za krok správným směrem. Písně dostávají nový drive, je zde více příležitostí ke hře s kontrasty mezi rockovým (až místy skutečně metalovým, viz nástup riffu v závěrečné "Bláfjall") výrazem a abstraktními zvukovými krajinami, pro Sólstafir do jisté míry trademarkovými.

Osm skladeb při hrací délce necelé hodiny dává dost prostoru k propracovávání motivů a jejich pečlivé výstavbě. Sólstafir se nebojí pracovat s tempy a dynamikou: To co se na začátku může jevit jako křehká, smyčci opentlená klavírní balada, se ostrým střihem může změnit v energickou vypalovačku s výrazným repetitivním kytarovým motivem ("Hvít Sæng"). Na svém místě (sborový úvod k "Ambátt" z něhož mrazí) zůstala i charakteristická, srdce zasahující naléhavost v hlase Aðalbjörna Tryggvasona. Škoda jen, že se ta severská posmutnělá melancholie - byť v notně energickém podání - dočkala svého vydání ve vrcholícím jaru. Podzim by byl možná příhodnější...

"Berdreyminn" je deskou, která se předcházejícímu počinu vyrovnává. Nemá potřebu kopírovat, jen využívá již prověřených prvků a doplňuje je novým přístupem, který se nyní opírá o odolné pilíře klasicky střiženého rocku. Zároveň však Islanďané nepřišli o nic z toho, co je vyděluje z masy rockových/metalových kapel, obzvláště těch ze severních končin Evropy. Zachovali si svůj naléhavý výraz, cit pro výstavbu svých dlouhých eposů i jejich náladu.