Nové album sprostých rebelů

29.09.2003 05:00 - Martin Svetlík | foto: facebook interpreta

Po "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water", minulém albu Limp Bizkit, je "Results May Vary" velmi očekávanou novinkou. Do jaké míry oprávněně a jaký posun si na nás Fred Durst, ikona americké hudební scény, přichystal? To vše se dozvíte v dnešní recenzi.
7/10

Limp Bizkit - Results May Vary

Skladby: Re-Entry, Eat You Alive, Gimme The Mic, Underneath The Gun, Down Another Day, Almost Over, Build A Bridge, Red Light-Green Light, The Only One, Let Me Down, Lonely World, Phenomenon, Creamer (Radio is Dead), Head For The Barricade, Behind Blue Eyes, Drown
Celkový čas: 68:33
Vydavatel: Universal
Fred Durst se svou kapelou Limp Bizkit jsou dnes už nejen známými postavami na poli hudebním, ale rovněž výtečným obchodním artiklem. A tak si po minulé, po zásluze velmi slušně prodávané desce "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water", každý fanoušek určitě brousí zuby i na jejich novinku, která se po několika změnách názvu, odložení vydání a hlavně po odchodu Wese Borlanda a přijmutí nového kytaristy Mika Smitha, jmenuje "Results May Vary". O prodejnosti netřeba diskutovat, ta bude dozajista vysoká, ale můžeme se podívat na to, jestli bude opět i zasloužená.

Když si desku poslechnete poprvé, řeknete si asi, že to jsou typičtí Limp Bizkit. Ale když si ji poslechnete podruhé, řeknete si, že je tam přece jen něco jinak. A když si ji poslechnete potřetí, bude vám to jasné. Změna stylu se sice do nějaké výrazné míry nekoná, leč přece jen jsou tu rozdíly. V tradičních rychlých a drsných písních se jako obvykle doplňují Durstův vykřičený vokál, DJ Lethal se svými kousky a přece jen trochu drsnější kytary, než jsme byli zvyklí. Ke škodě desky ovšem nejsou tyto rychlé kousky natolik kvalitní, aby udělaly díru do světa. Nepřinášejí žádný náboj, jsou takové vydestilované. Právě kytary jsou příliš výrazné, když vezmeme v potaz, že nenesou ani náznak melodie a když, pak to je natolik jednoduché, že váhám, jestli to není urážka kytaristy. Ani Durst nepoužívá svého hlasového fondu k výtečným melodickým pasážím, které rozjasnily například "My Way". Snad jediná výjimka je první singl "Eat You Alive", který se vyhýbá všem nedostatkům, které jsem jmenoval. A pokud se zmíním o výsledku spolupráce Durst - Snoop Dog, písni "Red Light - Green Light", jak je často poznamenáváno v recenzích, když budu chtít slyšet dobrý rap, pustím si zcela určitě nějakého rappera a ne rockovou kapelu (platí i pro Dursta, myslím, že je o třídu lepší zpěvák než rapper).

Asi teď máte pocit, že deska nestojí za moc, ale to není pravda. Více než polovinu z patnácti písní totiž tvoří balady, které mají nesporně velmi vysokou kvalitu. Melodie jsou nosné, zapamatovatelné a ideální pro sborový zpěv publika. Je tedy třeba vyseknout hlubokou poklonu autorům, kteří dokáží i do pomalé písně vtisknout svůj agresivní, tvrdý styl a vytvořit tak velmi svébytný výsledek. Durstův frackovský hlas se zdá na pomalé, procítěné skladby příliš hranatý, ale ačkoliv nedisponuje, třeba jako hlas Aarona Lewise (Staind, objev právě Freda Dusrta) tím spíše měkkým, bahnitým zabarvením, díky kterému jsou balady skupiny Staind jedny z nejlepších současných, dokáže skvěle a procítěně vystihnout náladu písně a přesně odhadne, kdy je potřeba přidat trochu barvy nebo dynamiky. Nejlépe je to slyšet v písni "Behind Blue Eyes", kterou kapela převzala od The Who a udělala z ní jasně nejlepší píseň na albu, i když nevím, nevím, jak by se na úpravy tvářili původní autoři.

Na druhou stranu, abych jen nechválil, z každého Durstova slova je cítit zdvižený prostředníček, velká revolta a drzost, kterou má v povaze (nebo v image?), ale z toho bude mít radost spíš manažer, než posluchač. To se hodí do singlu "Eat You Alive", ale pomalým písním to spíše škodí. Za ně je třeba jmenovat i tak výtečné "Build A Bridge", "Underneath The Gun" nebo "Lonely World", ale jak jsem řekl, "Behind Blue Eyes" jim vévodí s náskokem několika délek.

Ještě bych rád alespoň v krátkosti zmínil texty. Ty jsou na můj vkus zbytečně sprosté, dekadentní a natolik vulgární, že nápis Parental Advisory - Explicit Content bych roztáhl přes celý cover (který je mimochodem brčálově zelený s reliéfem Durstovy tváře - brr). Na můj vkus je deska i příliš dlouhá, přece jen šestnáct průměrně čtyřminutových skladeb je dost záběr na výdrž, i kdyby byly dobré, jak chtěly.

Celkově je album zatíženo porovnáním s předchozím "Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Water". To je sice nevýhoda, ale když už si pánové nastavili laťku tak vysoko, museli počítat s tím, že ji budou muset překonat. Díky několika pihám na kráse se to "Results May Vary" nepodařilo, ale nezoufejte, i tak je to deska dobrá a pokud máte rádi Limp Bizkit (zejména jejich pomalé písně) a jste zamilovaní do hlasu jejich frontmana, přičtěte si klidně bodík k dobru.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY