Marta Jandová (Die Happy) - Čechy jsou můj domov

11.06.2002 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Německá skupina Die Happy vydala letos novou desku s názvem "Beautiful Morning", která se zatím setkala s kladnou novinářskou odezvou. Pro české posluchače a čtenáře je na kapele navíc zajímavé, že její zpěvačkou je Češka Marta Jandová. A právě rozhovor s ní vám dnes přinášíme.
Die Happy
© www.diehappy.de
Die Happy je sice německá rocková skupina, mikrofon v ní ovšem má na starosti Češka Marta Jandová. Ano, podobnost v příjmení není náhodná - Marta je dcerou Petra Jandy z Olympicu. K tomu všemu kapela vydala na jaře povedené album "Beautiful Morning" (recenzi najdete tady) a v červenci vystoupí jako hlavní hvězda na festivalu Rock For People v Českém Brodě. Není divu, že jsem s radostí vytočil číslo do kanceláře BMG v Německu, abych si s Martou trochu popovídal.

Vaše nová deska je na několika místech hodně tvrdá. Nechali jste se ovlivnit nu-metalovou vlnou?

Je zajímavý, že říkáš, že je tvrdá, protože nám většina lidí řekla, že je to naopak popík.

Já mluvím pouze o některých skladbách. Jako třeba úvodní "Paralysed", která mi přijde hodně tvrdá, s takřka metalovým riffem.

Já si myslím, že nás nu-metal příliš neovlivnil. My ho sice všichni hrozně rádi posloucháme, ty partičky jako Linkin Park nebo Korn, ale ve výsledku to na naši desku příliš nepůsobilo. Alespoň si to myslím.

Na albu je ale také hodně pomalých písní. Nepodlehli jste tak trochu postgrungovému klišé (ala Creed), že na rockové desce musí být za každou cenu alespoň dva ploužáky, které se lépe vyjmou v rádiu? Více vám, podle mě, sedí vypalovačky.

Určitě jsme tam pomalé písničky nedávali kvůli nějakému kalkulu. Jestliže nás nějaká napadla a líbila se nám, tak jsme jí na desku zařadili. Ve studiu jsme vybírali z asi třiceti písniček a ty ploužáky nám přišly prostě dobrý. Navíc, když lidi přijdou na náš koncert, kolikrát se až diví, jak ty pomalý písničky znějí tvrdě. Pochopitelně, že zpětně bych na té desce něco změnila, ale to je normální. Jinak jsme s ní ohromně spokojení.

"Beautiful Morning" zní zvláště na první poslech hodně moderně. Při pozornějším poslechu se z ní ovšem vyklube poctivý rock’n’roll. Přesto si myslím, že by vašemu zvuku neuškodila sem tam trocha elektroniky. Nepřemýšleli jste o jejím užití?

Fakt je, že v Německu, ale vlastně i jinde v Evropě a v Americe, je teď velice populární mezi skupinami vylepšovat a doplňovat jejich muziku elektronikou. My jsme zaprvé neměli moc času na práci ve studiu, zadruhé jsme si říkali, že jsme přece rocková kapela a že natočíme rockovou desku. To jsou asi důvody, proč to tam není.

Na vašem bookletu stojí, že na tvorbě muziky se podílí celá skupina. Já bych se tě přesto zeptal, jestli někdo z vás nemá přeci jen více nápadů nebo více elánu?

Ne ne, je to skutečně kolektivní dílo. Hodně kolektivní. Někdy samozřejmě přijde náš kytarista nebo bubeník nebo basák s nějakým nápadem úplně sám. To je ale o tom, že každej z nás si hraje doma pro sebe, a když přijdeme do zkušebny, navzájem si to vyměníme a ukážeme. Vlastně kromě mě, protože já hraju strašně špatně na kytaru (smích). Přeci jenom jsem po tátovi nezdědila všechno (smích). Jenom texty si dělám sama, tam nepřipustím, aby mi do toho někdo škrábal (smích).

Die Happy
© www.diehappy.de
Sama jsi řekla, že texty píšeš výhradně ty. Na nové desce jich je několik velice osobních, pesimistických, až chladných. Zpíváš v nich o zničené lásce, lidské zlosti apod. Rozumím tomu dobře, že vnímáš dnešní svět a společnost v něm žijící, jako netolerantní, arogantní, zlé a sobecké? Máš ten pocit?

Mám a bohužel až moc. Já jsem docela dost citlivý člověk, a proto kolikrát lidské chování nepochopím. Kolikrát mám v sobě hroznej žal, a to i přesto, že jsem optimista.

Ty na okolní svět pohlížíš z pozice vcelku úspěšné rockové zpěvačky. Jsi se svým současným životem spokojená? Ptám se tě, protože vím, že jsi chtěla dělat překladatelku.

Chtěla, ano. Jenomže mně pak stejně řekli, že i když mluvím šesti jazyky, že na ně nemám talent a ať prý dělám něco jiného. To mě zpočátku trochu bolelo, ale pak jsem se z toho dostala. Ale teď jsem hrozně ráda, že jsem do Německa šla a dala se k muzice. Kdybych byla tlumočnice, možná bych se měla fajn, ale asi bych měla už děti a manželovi bych vařila večeře. Ale ten život, kterej teď vedu, se mi strašně líbí a jsem s ním spokojená. Jsem pánem svého času a moje práce je taky můj koníček.

Máš ještě v živé paměti vaše první vystoupení v Praze, které se odehrálo roku 1995 v Rock Café?

Mám. My jsme tam ale hráli několikrát a já teď nevím, které vzpomínky se váží ke kterému koncertu (smích). Vždycky jsem byla hrozně nervózní; to jak jsem byla zvyklá mluvit na jevišti většinou německy. Mluvit najednou česky na mě působilo zvláštně. Taky jsme hráli s Olympicem v Lucerně, kde stál táta a plno různejch lidí, kteří vůbec nevěděli, co jsme zač, a přišli se jenom podívat na tu malou Martu od pana Jandy, jen aby viděli, jak to válí. Proto jsem z toho měla rozklepaný kolena.

A dnes, když už máš za sebou více vystoupení před českým publikem, stále vnímáš rozdíl mezi koncertováním v Německu a v České republice, anebo je ti to už jedno a stavíš se k tomu stejně?

Jedno mi to samozřejmě není. Ty koncerty jsou jiný. Čechy jsou můj domov, ale protože tam tak často nehrajeme, jsem vždycky hodně nervózní. My jsme už v Čechách rok a půl nehráli, a tak jsem zvědavá na reakce na náš koncert 5. července na festivalu Rock For People. Na tohle vystoupení jsem hrozně zvědavá, protože se o nás v Čechách teď i trochu mluvilo, takže nás tam lidi i nějak znají. Jsem prostě zvědavá a napnutá, jaký to bude.

Když vyjedete na turné po Německu, jste ještě klubová kapela, anebo už saháte po "menších halách"?

My už hrajeme ve větších klubech. Na našem posledním turné na nás chodilo v průměru kolem sedmi set lidí, takže jsme museli hrát ve větších prostorech. První koncert šňůry, v Ulmu, v našem městě, navštívilo dokonce patnáct set lidí. My doufáme, že se to bude ještě zlepšovat.

Kolik se prodalo kusů první desky?

První desky se prodalo dosud asi 35 000 kusů a té nové už taky.

Několikrát jsem se setkal s tím, že vás novináři srovnávali s Guano Apes. Lichotí vám to?

Uhhh! Když bych řekla, že mi to nelichotí, tak by to vypadalo blbě, protože já proti Guano Apes vůbec nic nemám. Sandra je skvělá. Hudebně si ale myslím, že děláme něco zcela jinýho. Máme sice stejné složení kapely, ovšem jinak jsme jinde. Oni dělají něco jako funky-experimental-crossover, přičemž my děláme takovej ten typickej rock-pop. Navíc jsme se Sandrou dost odlišné - ona je taková ta holka do party, co se projede na skateu, zatímco já jsem ta, co si vezme uplý tričko a občas zavrtí zadkem na jevišti (smích). Spíš jsme podobný Skunk Anansie.

Die Happy
© www.diehappy.de
Čeští kritici vaši novou desku přijali velice kladně (stejně jako váš debut), proto by mě zajímalo, co Die Happy a němečtí publicisté?

V Německu je to zvláštní v tom, že my máme hrozně dobrou pozici u metalových časopisů. To je legrační, protože když pak prolistovávám Metal Hammer, na každý stránce jsou děsně zlý chlapíci a pak je tam najednou mladá holka s copama. To jako já! Mají nás rádi i metaloví fanoušci. Letos jsme hráli na jednom festivalu a po nás nastoupili Kreator, ale my jsme měli ohromnej úspěch, přestože všichni byli oblečený v černém a vypadali dost zle. Potom Rolling Stone je taky náš "fanoušek", ale několik časopisů nás nebere vůbec. Ale problém v Německu je, že tamní časopisy nemají rády německé kapely.

Poslední otázka bude směřovat ke tvému otci. Co říkali kolegové z Die Happy na fakt, že jejich zpěvačka má tátu, který je ve své zemi hudební legendou?

Oni ho samozřejmě vůbec neznali. Když jsem se na začátku seznámila s naším kytaristou a šla s ním jednou po Praze, ukázala jsem na plakát a řekla: "Hele, to je můj táta. Bude mít koncert. " On si myslel, že můj táta hraje v nějaký jazzový kapele, která není moc známá, takže i když jsem mu později říkala, že je tady slavnej, vůbec mi nevěřil. Ale pak jsem mu jednou ukázala jeho CD a vzala ho na koncert, a on, když viděl tolik lidí, byl z toho úplně vedle. Pro ostatní kluky z kapely to potom byla taková pěkná zajímavost. A vlastně díky mně se seznámili s českou muzikou, náš bubeník se naprosto zamiloval do Kabátu a ačkoli nerozumí ani slovo, šíleně se mu to líbí.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY