Jak jsem před pěti lety napsal, tak si i stalo. Zážitek z prvního koncertu Krise Kristoffersona se opravdu hluboce vtisknul do mé paměti. Koncert ohlodaný až na kost. Co kost? Spíš dřeň. Nejspíš z toho důvodu, jak moc ve mně zůstal, jsem se po pěti letech na tuto legendu americké country vypravil znovu. Už jsem věděl, do čeho jdu a zároveň jsem trochu doufal, že přijede třeba i s kapelou, se kterou nahrál nedávno vydanou desku "Feeling Mortal". Nestalo se tak a ve výsledku to vůbec nevadilo. Navíc, pár "novinek" přece jen připravil.

Hned tou první byla přítomnost předskokana. Asi nejvíc, by se tuto poctu zasloužili Michal Tučný nebo Pavel Bobek, kteří zřejmě nazpívali a proslavili nejvíc jeho písniček. Leč první je už několik let mrtvý a druhého obvykle doprovází poměrně početná skupina, takže by to vypadalo, že hlavní hvězdou je úplně někdo jiný. Dostalo se tak na Wabiho Daňka a nebyla to volba vůbec špatná. Jeho melancholie a písničková skladba jakoby symbolizovaly, co mělo přijít následně. Svůj krátký koncert postavil na mixu novějších věcí jako "Ostrov pokladů" nebo "Lady Yesterday" s písničkami z "Rosy na kolejích" jako "Fram" či "Fotky" a zavzpomínal i na "Vítr" a na Miroslava Skunka Jaroše. Ke konci si navíc přizval na pódium hosta. A nebyl jím Miloš Dvořáček ale syn Šimon s elektrickou kytarou. Jako finále zvolili písničku "Čím větší bloud, tím tvrdší pád", tedy předělávku Kristoffersonovy "The Bigger The Fool, The Harder The Fall" a k údivu všech se při poslední sloce objevil i sám její autor a kousek si za obrovského aplausu s Wabim zazpíval. V tu chvíli se naplnila, nebo spíše přeplnila jeho slova o tom, že sny se někdy plní. Pak se všichni tři sebrali a odešli do zákulisí.

Vrátil se pochopitelně už jen Kristofferson. A v tu chvíli nastalo ono pověstné déjà vu. Stejné pódium, opět jen jeho kytara, on sám a pultík vedle. Jediné, čím se to lišilo od koncertu z roku 2007, byl ještě jeden mikrofon vedle. Jinak ale opravdu vše stejné, včetně úsporného nasvícení, které ale tentokrát bylo o něco pestřejší. Dokonce i písničková skladba zůstala takřka identická. Samozřejmě vypadlo pár věcí z "This Old Road" a doplnily je písničky z dvou posledních dvou alb "Closer To The Bone" a "Ramblin' Jack" a ještě pár starších věcí, ale to byly opravdu spíše kosmetické zásahy. Přesto se nedá říct, že by si obecenstvo užívalo o něco méně.

Tentokrát nepřišlo diváků tolik, což bylo poznat především na balkoně, ale i tak vytvořili velmi přívětivou atmosféru. Stejně jako oni, jsem si koncert užíval i já a možná o něco víc, než před pěti roky. Už jsem věděl, že určitá váhání nejsou Kristofferosonova nejistota, ale styl. On prostě dotáhnul minimalismus do dokonalosti. Ač se jeho písničky staly pojmem, on je spíše recituje za doprovodu kytary, která vydává minimum tónů, jenž občas postrádají očekávanou rytmiku. Přesto, ve chvíli, kdy toto vše spojil dohromady, zněly Kongresovým centrem písničky s úžasným melodickým nábojem a specifickým kouzlem. Když hrál "Help Me Make It Through The Night" měl jsem chvílema pocit, že s další slokou uslyším odkudsi Michala Tučného se svým hodinovým závažím.

Atmosféru celého koncertu tentokrát nenarušila ani pauza a naopak ji pozvedl příchod Kristoffersonovy dcery Kelly. Ta přišla s banjem a dohromady s tátou zapívala a zahrála celkem šest písniček včetně jednoho přídavku. Její zpěv v tu chvíli ostře kontrastoval, ale zároveň doplňoval zpěv táty. Její opravdu vynikající countryový hlas posunul náboj písniček o něco výše, k jiné melodičnosti a daleko více ke country, než do té doby Kristofferson sám byl. Skvělý tah, a pokud se nemýlím, o Kelly Kristofferson ještě countryový příznivci hodně uslyší.

Koncert měl i díky tomu spád. Sám zpěvák nějak extra "nezdržoval" dlouhými proslovy a spíš sem tam zavzpomínal - opět minimalisticky. Velmi rychle ale obvykle zahrábl do strun a spustil další song. Člověk se ani nenadál, hodina a půl byla rázem ta tam a Kristofferson se po šestadvaceti písničkách a hitech loučil s publikem. Spíš jen tak na oko. I pauza, než se vrátil, byla ani ne minutová - znovu, minimální. Přesto se během ní a další "A Moment Of Forever" stihli lidi spontánně nahrnout k pódiu a s mobily v ruce fotili, natáčeli nebo jen fandili. Tento projev náklonosti rozvášnil osvětlovače do té míry, že se dokonce na podlaze objevily obrazce a na plátně za scénou kombinovali dokonce i tři barvy. Finále celého koncertu obstarala "Why Me", kterou Kristofferson opět zahrál společně s Kelly. Ta po ní sice odešla, ale sám zpěvák se ještě dlouze zdravil s publikem, potřásal rukama a děkoval se.

Stejně jako před pěti lety Kris Kristofferson v Praze zanechal neskutečný dojem. A to i přes to, že je zase o něco starší a na jeho projevu je to znát. Možná právě proto jeho písničky získaly na hloubce, prožitku a ještě větší syrovosti, přesně ve stylu předposlední desky - "Closer To The Bone". A jen těžko se dá toto vše popsat slovy; jsou zkrátka věci, které se musí zažít. Jen tak totiž pochopíte, proč tento zpěvák i nadále zůstává legendou.