Oslava noci a dne bohyně Zoryi byla koncipována jako dvojkoncert, který přesně v polovině přerušila pouze krátká pauza na výměnu kostýmů a doladění detailů s technikou. Scéna byla upravena dle nápadů Veroniky Vlkové (ta je autorkou ilustrací a současného vizuálu, kterým se Floex prezentuje) a ukrývala hned několik fíglů, které se postupně odhalovaly, a doplňovaly tak celkovou mozaiku. Do vzduchu zavěšená promítací koule (měsíc a slunce v jednom), na samotném pódiu pak byla dvě další projekční plátna, objevil se i huňatý pes, jednorožec, kousek lesa a tak dále. Svým způsobem to byla montáž, jejíž nedílnou součást tvořila samozřejmě i hudební stránka. Všechno do sebe přitom zapadlo jako kostičky (třeba jako ty z lega). Floex naživo, to je drobet jiný světadíl než na samotných albech, je to týmová práce, která funguje.

Pastvu pro oči a uši však zahajoval projekt Musetta, který do mrazivé stověžaté dovezl aspoň vzdálený náznak tepla z Milána. Sympatické duo (pro tuto příležitost doplněné o bubeníka a hráčku na kontrabas) se rozhodlo pořádně publiku představit svou desku "Mice To Meet You!"; a nutno říct, že to vzali skutečně z gruntu. Koncert doplňovaly trefné projekce, které vždy představily titulek s názvem skladby a krátkým resumé, o čem daná písnička vlastně je. Zpěvačka Marinella stáhla pozornost na svou stranu hned v úvodní "We Will Fade Out", následná "Catch 22" zas ukázala mantinely debutu Goldfrapp "Felt Mountain", které však Musetta nedokázala stylisticky překročit (ale zároveň to nevadilo). Zvukové scenérie neměly jasných žánrových hranic, tu se mihla klasická jazzová variace ("Ophelia's Song" s krásným dobovým videem), future jazz, trip hop, tu přišel zcela nečekaně výrazný hit ("Red Star").

Oním dělítkem se stala dvojice kompozic "Atlantide" a "Sembra Sia Caduto Un Ramo", kdy Musettu před natěšenými fanoušky doplnil Tomáš Dvořák a jeho souputník z floexí doprovodné kapely. Jeho dopsané klarinetové aranže s lehkostí a bez komplikací vklouzly do načechraných orchestrací a melodií, tedy mikrosvěta nadmíru sympatických hostů ze slunné Itálie. Možná že i sama Alison Goldfrapp by neměla problém zařadit právě "Atlantide" do svého playlistu oblíbených songů, byl totiž ze všech nejblíže ke zmíněné "Felt Mountain".

Pokud někdo čekal, že zazní i něco ze stařičkého "Pocustone", byl pěkně na omylu. Kromě odbočky jménem "Self Portrait No. 7" (překvapivě největšího ruchového experimentu celé show) se ansábl Tomáše Dvořáka zahalený do kožíšků (žádný pohádkový z myší to však nebyl) věnoval nové milence noci "Zoryi". "Casanova" podpořený živými bicími... a vlastně všechny skladby naživo působily atmosféričtěji a energičtěji. Čtyřčlenná formace byla sehraná, což bylo velké plus. Jemnocit pro detail byl dalším základem, na kterém Tomáš výrazně pracuje a neustoupí z něj ani o píď, to, co na desce dokresluje emoce, na koncertech probublává všude okolo vás.

Floex uvedl i své posily. Prvním byl skvělý trumpetista Oskar Török, jenž dodal život právě pro "Casanovu", ale i melodramatickou krásku "Forget-Me-Not". Posléze se na scénu opět vrátila Musetta, tedy Marinella a Mattee. Zajímavý kontrast nabídla "Precious Creature", tu původně nazpíval James Rone, a to docela vysoko, Marinella si ji položila drobet níž a ve výsledku ji posunula do zcela jiných rovin vnímání. V "Nel Blu" se naopak cítila jako doma, neb je její spoluautorkou, a byla to blyštivá perla moří, jež nesměla na této slavnosti paní Hudby chybět.

V rámci koncertu došlo i na zmíněný křest. Aktu se ujal Matouš Godík (ten "Zoryu" míchal) a za asistence Dana Dudarce z Minority Records cédéčko polil čajem a nechal jej proletět se nad hlavami publika, než jej někdo chytl.

Pravda, Floex sice mohl hrát delší dobu, ale i tak to byl příjemný večírek plný intenzivních emocí, minimalistických projekcí, nechyběli ani hosté a živě to mělo mnohem větší šťávu, což ocenila i celkem dost zaplněná Akropole. Bez výhrad se tak potvrdil fakt, že "Zorya" je zmiňována v různých výročních anketách loňského roku zaslouženě.