Makrorecenze "Plastic Beach" Gorillaz

08.04.2010 05:00 - Redakce | foto: facebook interpreta

Vypadalo to, že s albem "Demon Days" se uzavře jedna z nejpozoruhodnějších kapitol hudebního průmyslu s názvem "Kterak virtuální kapela ke štěstí přišla". Damon Albarn ale nakonec změnil názor a rozhodl se ještě chvíli tenhle román psát. Kapitolu s názvem "Plastic Beach" hodnotí i naše další makrorecenze.
Gorillaz - Plastic Beach
© facebook interpreta
V nejlepším se má přestat, řekl si možná Damon Albarn před třemi lety, vzal gumu a vygumoval svou kreslenou kapelu Gorillaz z povrchu zemského. Už žádná deska, jen film a konec. V nejlepším se má přestat, ale možná to nejlepší ještě nepřišlo, řekl si ten samý Damon Albarn po nějakém čase, vzal tužku a Gorillaz si zase nakreslil. Na sklonku letošní zimy jim pak nechal vydat třetí album. "Plastic Beach" - bráno pohledem devadesátiprocentního hodnocení Tomáše Tenkráta v hlavní recenzi - naznačuje, že to nejlepší skutečně přišlo až teď. Pětka redaktorů v makrorecenzi se s ním ale jednohlasně neshodne - v jednom případě si opičáci odnesli dokonce i pětku. Průměr hodnocení se pak zastavil na čísle 7,4.


Dan Hájek - Gorily převlečené za chameleony opět útočí! (9/10)
Vztah ke kapele: Damon Albarn mě fascinuje: na co sáhne, to se mu povede.

Damonovy aktivity a bokovky se stále množí. Těžko říct, zda se ještě někdy dočkáme nějaké řadovky Blur. To je však nyní úplně jedno, obnovení Gorillaz mají co nabídnout: je to vydatné sousto pro svou multižánrovost. Vezměte kousek půvabné výpravy na Mali, nevynechejte předchozí dobrodružství s Gorilami a vše zakončete opusem "Monkey: Journey To The West"; pak teprve budete tušit, kam si "Plastic Beach" zařadit. Paleta atmosfér si totiž z každého bere kousek, ale není to opakování již řečeného, naopak je to posunuto do nových dimenzí. Jemné protínání nálad s melancholií tomu všemu ještě více sluší. Albarn a jeho kumpáni si pohráli do detailu s tímto mikrosvětem, jako by chtěli objevit neznámý kontinent, v jehož striktně hlídaném přístupovém pásmu přijdete o všechny iluze. Ty jsou pak následovně přemalovány místní realitou, jejíž fantaskní nádech učaruje a s dalším novým návratem odhaluje odlišné poznatky a vnímání. Novodobý Nautilus je plný chameleonů, kteří vás umějí obalamutit a zavést až na konec světa a zpět, stačí zavřít oči...

Jakub Malar - POP roku 2010 (9/10)
Vztah ke kapele: Gorillaz sleduji od první desky a zatím mě ti opičáci vždycky příjemně překvapili.

Nebudu zastírat své nadšení, které se objevilo společně s informací o tom, že Damon Albarn ve studiu kuchtí novou desku Gorillaz. Avšak v momentě, kdy vyplula informace, že tentokrát si to hodlá celé produkovat sám, začal jsem být skeptický. Po poslechu prvního singlu "Stylo" a následně celé desky jsem se ale utvrdil v tom, že Damon je génius, který žádného spoluproducenta nepotřebuje. Dámy a pánové, projekt Gorillaz přichází se svou zatím nejlepší deskou. "Plastic Beach" je jízda! Představte si slunečný den, sporťák, prázdnou dálnici z jedné strany obklopenou pestrou džunglí a z druhé strany oceánem a do toho všeho vám zní "Welcome To The World Of The Plastic Beach" v podání Snoop Dogga. Ale v tomhle okamžiku se deska pouze rozjíždí. Hned v následující "White Flag" se ozve orientální arabská hudba, do toho se přidají rappeři Kano a Bashy, kteří vám na rovinu řeknou, že nejste ani trosečníci, ani přeživší. V zástupu hostů figurují také Mos Def ("Stylo"), Lou Reed ("Some Kind Of Nature") nebo také znovu se vrátivší De La Soul ("Superfast Jellyfish"). Výčet hostů ale není to, co dělá nahrávku výjimečnou. Výjimečnost je v tom, jak to celé sedí pohromadě. Konečně zas jednou vyšla popová deska, kterou se vyplatí poslechnout si celou.

Tomáš Bláha - Gorillaz - Plastová pláž - ekologický pop (8/10)
Vztah ke kapele: Pop, o kterým se dá diskutovat v širších souvislostech.

Gorillaz
© zedge.net
Jo, tak tohle byl teda vejlet, to vám řeknu. Po příjezdu šáňo do ruky a zpovzdálí na nás hned bílou vlajkou mával Kano, Bashy a pár lidí z orchestru. To bylo supr. Jako neřikam, že se mi těch sedmnáct dní tady nezdálo občas dlouhejch, ale většinou to fakt byla zábava. Jo, řikali nám, že tady bude spousta známejch ksichtů a že to bude cool a bla, bla. Jako fakt měli pravdu, Mos Def, De La Soul a dědek Lou Reed nebo Mark E. Smith věděj, jak pobavit sebe a všechny kolem. Víte co, ráno vás probouzel nasládlej drink, kterej jako by vám podalo slunce samo, večer se zas celá pláž nořila v červánkách. Stejná barva jako podprda tý barmanky, se kterou sem to celý pozoroval. Smějte se a mějte mě za nablblýho kýčaře, ale je to tak. Všichni tam byli se všema kámoši. Všechno tak ideální, čistý a někdy tak dětinsky nevinný, až to občas tahalo za moje indie koule. Ale až mě někdo nabídne sem zas jet, pojedu a vám doporučim to samý... možná o pár dní kratší... jo, to by šlo. Mejdan, romantika, chill, zábava, kecání až do rána. Vše v barvách ekologicky čistého plastu.

Petr Doupal - Krásný experiment, který jsem nechtěl (6/10)
Vztah ke kapele: Velké uznání za první dvě alba, "Feel Good Inc.“ tři roky jako vyzvánění na mobilu.

Na "Plastic Beach“ jsem se málem podíval jen jednou. Přitom je na ní tak krásná práce s instrumenty, zajímavý výběr hostů a celé je to velmi originální a nekonformní. Tato hodinová symfonie je daleko vzdálená představě o běžném konceptu desky a skladeb, ale právě to mi na ní vadí. Ani jedna píseň se nedokáže vyrovnat jakémukoliv předchozímu videosinglu Gorillaz. Písničky obsahují mnoho povedených zvukových produkcí, velmi často jim ale chybí nějaký refrén, který by přinesl další zvuky a gradaci. Někdy to zní jako začátek mixů do klubů, kde sice už znějí známé tóny, přesto se ale teprve čeká na hlavní refrénovou linku. Vybavila se mi písnička "Don’t Get Lost In A Heaven“ aneb začátek outra předchozí desky. Je to krásná skladba, něco jí ale chybí. Zmíněná píseň se plnohodnotně uzavře v té následující, v prapodivně melancholické "Plastic Beach“ se ale ztrácím. Nicméně stopy šest až deset jsou velmi povedené. Albarn se na mě ale nemůže zlobit, celkově jsem čekal něco jiného.

Honza Průša - Na Plastic Beach nepatřím (5/10)
Vztah ke kapele: Debut mě získal na první poslech, druhá deska také a na třetí jsem se moc těšil.

Na pláže nechodím. Nebaví mě to. Koupání v moři, horkej písek, plážový hry s míčem. Nic z toho nemusím. Gorillaz si svou "Plastic Beach" vytvořili na vlastním ostrově a já se tu cítím právě jako na kterékoliv jiné pláži. Nepatřím sem, nevím, co dělat. Nevím, jak to dělat, proč. Kdyby nešlo o Gorillaz, odložil bych "Plastic Beach" hned během prvního poslechu. Nevím, čeho se chytit, i když nápadů je tu dost. Střídají se styly, nálady. Potkáváte jedno zajímavé jméno vedle druhého. Stejně se tu ztrácím a tápu. Ale jde o tu skvělou kapelu kolem Damona Albarna. Čím déle se na "Plastic Beach" vyskytuji, tím spíš si na ni zvykám. Pořád je kam koukat, pořád je co objevovat a ti lidé už se nechovají pro mě tak nepochopitelně. Jejich melancholie mě přestává iritovat, ale pořád jsem dalek tomu, abych jim plně rozuměl. Gorillaz vydali svou nejpopovější, uvolněnou a určitě né špatnou desku. Ale hodí se ke mě stejně jako válení se u moře. Bohužel.


Album: Gorillaz - Plastic Beach
Průměrné hodnocení: 7,4/10
Celkový čas: 56:46
Skladby: Orchestral Introm, Welcome To The World Of The Plastic Beach, White Flag, Rhinestone Eyes, Stylo, Superfast Jellyfish, Empire Ants, Glitter Freeze, Some Kind Of Nature, Melancholy Hill, Broken, Sweepstakes, Plastic Beach, To Binge, Cloud Of Unknowing, Pirate Jet


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY