Na vystoupení Entwine jsem se těšila jako malá holka. S předskokany Manzana, kteří patří do špičky mých nejoblíbenějších skupin a jejichž koncerty mi úspěšně utíkaly už rok a půl, ještě víc. Perfektní koncert. Když jsem však po půl deváté večer dorazila do Klubi, trochu jsem znervózněla. Do plánovaného začátku akce zbývalo asi dvacet minut a v klubu bylo všehovšudy deset lidí. Přestože koncerty pro dvacet lidí znám dobře, nedokázala jsem si představit, že na Entwine by nikdo nepřišel. Jak jsem ale později zjistila, špatně znám finské publikum - lidi přijdou, ale první předkapelu jich uvidí tak třetina.

K prvnímu předskokanovi, skupině Vanguard můžu říct jen jedno: nejsem příznivcem koncertů, kde slyšíte jen zběsilé třískání do bubnů, řezání do kytar a skřehotání do mikrofonu, všichni mají na sobě černé okované hábity a jako zlatý hřeb vystoupení někdo změní směr kroucení hlavou. Jediné, co mě na skupině neodpuzovalo, byla zpěvačka, která krásně zpívala a měla krásnou postavu. Opravdu jsem se snažila najít něco, co bych mohla považovat za jakýsi světlý bod, ale nějak se nedařilo, všechny písničky se mi slévaly do jedno disharmonického zvuku...

Situace se naštěstí brzo změnila. Asi dvacet minut po skončení Vanguard jsem se poprvé seznámila na podzim 2007, kdy na evropském turné předskakovali krajanům Lovex a byla jsem nadšena. Manzana jsou jedna z nejlepších živých kapel, které jsem zažila, ani jako předkapela Entwine nezklamali. Zpěvačka Pirita na pódiu jako obvykle sršela energií a během několika skladeb se jí dokonce podařilo přimět apatické finské publikum k náznaku pohybu. Ke konci vystoupení Manzana se pod pódium postavilo několik slečen, ale soudě podle tlustých černých linek a gothicky laděného oblečení si jen chtěly zabrat nejlepší místa na Entwine.

Publikum mě při vystoupení Manzana dost překvapilo. Díky tomu, že kapela pochází z Tampere, čekala bych, že alespoň někdo přijde skákat pod pódium. Nikdo. Publikum se drželo vzadu a mezi pódiem a prvními diváky zela jedenapůlmetrová mezera. V prvních řadách se pak objevilo několik postav pohupujících se do rytmu - ti, kteří se stihli opít dřív než ostatní. Manzana odehráli zhruba hodinové vystoupení a zazněly skladby z alb "Nothing As Whole As A Broken Heart" (2007) a "Babies Of Revolution" (2008), mezi nimi singly "Pain", "Falling To Pieces", "End Of The World" a nejnovější "Panda Girl".

Před koncertem Entwine se prostor pod pódiem zaplnil beze zbytku a na půlnoc (přestože na stránkách Klubi stál začátek vystoupení v jedenáct) se na pódiu rozsvítilo, otevřela se opona a čtyři muzikanti rozjeli skladbu otevírající též nejnovější album, "Soul Sacrifice". Během několika prvních tónů skupinu doplnil i zpěvák a já ke svému překvapení zjistila, že ten skřítek, na kterého jsem předtím narazila na baru (ze svých 166 cm jsem na něj koukala shora) opravdu je rockový bůh Mika Tauriainen. Hlavní kapela večera byla kompletní.

Hned na začátku mě čekalo další překvapení. Že to skupině ladilo, to by se dalo čekat, ale slyšet od zpěváka projev ve stejné kvalitě jako na studiové nahrávce, to už se tak často nestává. Taky není úplně pravidlem, že je vždy ve skupině frontmanem člověk, který je opravdu rozený frontman. A že charismatický zpěvák Mika opravdu je rozený frontman, o tom není pochyb. Přes svou "zanedbatelnou" výšku ho na pódiu nelze přehlédnout. A přestože po pódiu skáče, běhá a všemožně koncert prožívá, s lahví červeného působil jako dokonalý gentleman. A když už máme víno, k čemu voda, že? Minerálku na osvěžení Mika štědře rozdával fanynkám pod pódiem. A nebo si zahrál na fontánku a osvěžoval bubeníka za sebou...

Ostatně koncert si užívala celá skupina a stejně tak snad fanoušci. Nebo alespoň skupinka již notně ovíněných nadšených "entwiňáků", kteří okolo mě skákali a dováděli takovým způsobem, že mě přinutili změnit pozici v rámci zachování vlastního zdraví. Nicméně na koncertě Entwine jsem pochopila smysl předkapel. Přestože publikum už se nedrželo dál od pódia, moc nadšení jsem nepozorovala, alespoň ze začátku. Postupem času a alkoholu do krve se fanoušci začali bavit, ale pravda, kdyby nehráli předtím Manzana (Vaguard obecně moc nadšení nevzbudili), asi by na to došlo ještě o něco později. Ale došlo, hip hip hurá.

Během zhruba jedenapůlhodinového vystoupení zaznělo kromě skladeb z aktuálního alba "Painstained" i několik kousků z desek "Fatal Design" (2006) a "DiEversity" (2004). Z nejnovějších písní snad chyběla jen "Greed Of Mankind" a ponurá balada "Say Goodbye", ze starších zazněly hity jako "Still Remains", která si svými prvními tóny vysloužila u publika snad největší nadšení, a předposlední singl "Surrender", během níž Mika seskočil z pódia a prošel se s mikrofonem mezi fanoušky, aby si nakonec zazpíval s fanynkami v první řadě. Jako poslední byla v setlistu uvedena skladba "Curtained Life", což mi udělalo obrovskou radost, protože patří k mým nejoblíbenějším. Entwine ale některé plánované skladby během koncertu vypustili, mezi nimi bohužel i tu poslední. Přídavek se nekonal.

Koncert skončil a ještě než se stačila zformovat fronta na šatnu, vynořil se Tauriainen ze zákulisí a vděčně přijímal kritiky show. Je fajn, když se hvězdy fanoušků nebojí a rády setrvají v nenucené konverzaci. Muzikanti byli po vydařeném vystoupení ve skvělé náladě a mně bylo dost líto, že musím jít na autobus. Tak snad příště. Entwine naživo za to rozhodně stojí.

Entwine, Manzana, Vanguard, Klubi, Tampere, Finsko, 6.2.2009