Existují minimálně dva nevyvratitelné důkazy geniality Briana Wilsona - legendární album Beach Boys "Pet Sounds" a velkolepá kapesní symfonie "Smile", dokončená po třiceti sedmi letech. Brianův zatím poslední počin, deska "That Lucky Old Sun", sice není kandidátem na označení "historický mezník" (a další "God Only Knows" na ní taky není), ale své vysoké kvality má. A záblesků zmíněné geniality si pořád užijeme až až.

Ačkoliv "That Lucky Old Sun" není tak komplexním dílem jako "Smile", jedná se opět o koncepční cyklus písniček propojených navzájem. Mezi některými z nich jsou navíc hovořené pasáže, ovšem naštěstí vždy s hudebním podkladem, takže tyto proslovy nebrzdí spád alba. A zmíněná koncepce je zejména určena tématem, což je vzpomínka na Kalifornii 50. a 60. let minulého století.

Překvapivě krátké album nestihne nudit ani díky své pestrosti. Wilsonovi posluchači očekávají kaskády melodických nápadů a libozvučné vícehlasy - těch je tu nepočítaně. K tomu ovšem Brian přidává navrch vzpomínkovou retro atmosféru sahající i mnohem dále, až někam do třicátých let (viz "California Rule") a názvuky dalších stylů, podobně jako to udělal Ry Cooder na svém posledním albu "I, Flathead".

Pokud máte chuť na něco zoufale nemoderního a starého, jste tu správně. "That Lucky Old Sun" je jako návštěva nenápadného antikvariátu v uličce, která je daleko od největšího turistického ruchu. Ale když vejdete dovnitř, čekají na vás jen ty nejlepší kousky, z nichž dýchá elegance, grácie a nádhera.