"Kolik? Dva?" sykne na mě černošský překupník před brixtonským palácem dřív, než se stihnu pořádně porozhlídnout po oficiálním prodeji lístků na koncert Feeder. Nad jeho požadavkem padesáti liber nejprve výsměšně zakroutím hlavou. Pak se ale u pokladny dozvím, že lupeny na stání jsou vyprodané a potupně se vracím za šmelinářem.

Brixton Academy je v Londýně pojem. Společnost Academy Music Group vlastní koncertní prostory a kluby po celé Anglii, jenže londýnský Carling Academy Brixton je největší a nejstarší z nich. Jako místo pro koncerty funguje od roku 1983, kdy se ještě pod starým názvem Astoria transformovala z původního divadla. Historie je ostatně zřejmá na první pohled: vysoký strop, nádherné kulisy kolem pódia, terasovité balkóny, naklopená plocha na stání - tohle místo opravdu připomíná divadlo víc než hudební klub. To jen pro představu, Brixton Academy je totiž tím nejúchvatnějším místem, kam jsem kdy zavítal za muzikou.

Stejně úchvatná je druhá předkapela Fightstar. Melodický kytarový rock v jejich podání je správný rozjezd a publikum kapelu za jejich skromný, ale hudebně precizní projev odměňuje zaslouženým aplausem. "Co je to zač?" ptá se vedle stojící čtyřicátník. Když mu odpovím, píše si název kapely do mobilu a spokojeně pobrukuje. Myslím, že nebude sám.

To už se ale blíží Feeder. Na dvouúrovňovém pódiu pětici muzikantů (základní trojice Grant Nicholas - Taka Hirose - Mark Richardson je naživo rozšířená o doprovodného kytaristu a klávesistu) sekundují tři menší obrazovky, na kterých se toho během večera příliš neděje. Povětšinou abstraktní změť barev, tu a tam něco konkrétnějšího, zkrátka žádná velká divočina. A je to tak dobře, byl by hřích vymýšlet složitou scénu, vždyť interiér vytváří dostatečnou kulisu sám o sobě.

Feeder jedou šňůru k poslední desce "Silent Cry" a není proto divu, že velká část představení je věnována právě čerstvě vylíhnuté nahrávce. Hned úvodní "We Are People" dokazuje, že parta z Walesu umí ještě stále pořádně hrábnout do strun a vymyslet zajímavou melodii. Pod vrstvou ostřejších kytar se sice skrývá popový základ tvořený líbivými melodiemi a sborovými vokály, ale kalkul byste u Feeder hledali marně. Vystoupení je prosté vzletných emocí, zpěvák a kytarista Grant Nicholas toho mezi písněmi moc nenakecá. Místo naučených frází sype z rukávu jednu pecku za druhou a i přes občasný pocit strojovitosti lze poznat, že Feeder jde o muziku, ne o efekt.

Vedle pětice na pódiu zaslouží maximální chválu i těch pět tisíc hlav pod ním. Zajímavá směska mladých hubených baťůžkářů, kteří se po celou dobu pokyvují ze strany na stranu a ostýchavě si pobrukují texty, postarších mamin stojících spíše v povzdálí a chlapíků, kteří trochu přebrali a v nekontrolovaném poskakování vráží do všech kolem. Ukázková je přitom celou dobu živelnost - hudebníci nikoho nepobízí, žádná snaha o roztleskání publika, které však jako by žilo vlastním spontánním životem. A leží kapele u nohou. Všechno do sebe zapadá.

Feeder, Fightstar, The Chemists, Brixton Academy, Londýn, Velká Británie, 17.11.2008