Hlavně nebýt originální a nešokovat snad posluchače čímkoli neobvyklým. Tak nějak by se dal shrnout záměr, s nímž zřejmě vznikl debut tříčlenné party The Script z irského Dublinu. Proč používám slovo záměr, když to třeba dotyční mohli myslet upřímně a hrají tedy přesně ten styl, který si vždycky přáli? Protože dva z nich, zpěvák Danny O’Donoghue a kytarista Mark Sheehan, spolupracovali v zámoří jako zvukoví inženýři a pomocní producenti s tvůrci hitů, jako jsou Rodney Jerkins, The Neptunes nebo Dallas Austin. Jsou součástí zákulisí showbyznysu a stojí například za nahrávkami plyšáka pro dospívající dívky Aarona Cartera. Profesionalitu jim tedy těžko lze upřít, jenže ta automaticky nepodmiňuje nápaditost.

Cesta na vrchol britského i irského albového žebříčku začala rekrutováním bubeníka Glena Powera, vydáním EPčka na Last.fm a chytrou strategií digitální cesty k posluchačům formou řady coververzí, které lze v podání kapely najít zdarma na síti. Jak už to bývá, oblíbilo si je několik DJů v populárních rádiích a dveře do hitparád se pootevřely. Podmínkou byly silné singly, což se dá minimálně o prvních dvou prohlásit.

"We Cry" začíná jemným motivem bicích, k němuž se přidá příjemně ševelící kytara s basou a rytmický zpěv Dannyho, přičemž nálada přesně ilustruje širokou škálu inspirací, k níž se kapela přiznává - od U2, přes Timbalanda až k Van Morrisonovi, neboli keltský soul, jak svoji kombinaci pojmenovali. Já bych volil jednodušší soft rock, nebo modrooký soul, protože nic originálního či keltského v nich skutečně neslyším. Neméně povedená je i melodie druhého baladického singlu "The Man Who Can't Be Moved". Ačkoli pracuje se stokrát obehranými postupy, dokáže z nich vykombinovat celkem emotivní zážitek, který vás jemně rozhoupe. "The Man..." je na albu čtvrtá v pořadí. Možná ještě pátá "Breakeven" (třetí singl) má přirozenou chytlavost, ale po ní už se jenom dohrává. Stejné nápady, rafinované mlácení suché slámy produkcí, ale kde nic tu nic.

Druhou a podstatně slabší polovinu alba ilustruje "Rusty Halo". Trojice se v ní snaží o bombastický urban-rockový groove ve stylu Maroon 5. Jenže skladbě chybí jakýkoli nápad, točí se dokola a na rozdíl od Maroon 5 Irům chybí potřebný švih a nenucenost. Zpěvák neví, jestli má ještě lkát, nebo se radši opřít do frázování. Další skladby tuto schizofrenii jenom zvýrazňují a splynou tak v nevýraznou šeď průmyslového města na přebalu alba.

The Script dokonale ilustrují popový přístup. Pár nápadů vystřílejí do singlů a zbytek alba doklepnou na variace buď vlastních melodií, nebo je sestaví z kousků osvědčených hitů posledních let tak, aby vám nedošlo, že tenhle bridge už jste někde slyšeli, nebo začali váhat, jestli jste si nespletli cédéčka a nehrají náhodou ti Timbalandovi OneRepublic. Na první poslech neurazí a třeba zapadnou i do playlistů českých rádií...až příliš snadno.