© facebook interpreta
Luboš Kreč: Slipknot - Slipknot (1999) Ačkoli je stejnojmenný debut Slipknot u Roadrunner Records dost možná jejich nejslabší deskou, mám k němu intenzivní, niterný vztah. Dodnes z něj čiší agresivita, neurvalost, nekompromisnost, jaké snad žádná jiná tzv. nu-metalová skupina nikdy nedosáhla. Byly to právě projekty jako Slipknot, které onomu prázdnému a vyčpělému termínu nu(rap)-metal dávaly jakýs takýs smysl. Vedle načinčaných mazlíků Linkin Park a arogantních budižkničemů Limp Bizkit stáli Slipknot a Deftones jako strážci vlajky. Ačkoli následovníci "Slipknot", jmenovitě "Iowa" (2001) a "Vol.3" (2004) nabízely podstatně bohatší zvuk, propracovanější aranže a snad i melodičtější pasáže, velký debut svým nedokonale podmanivým mixem elektra a hardcore posloužil - překvapivě - jako jeden ze stavebních kamenů pozdější mánie zvané nu-metal.
Nejlepší skladby: "Eyeless", "Liberate"
Ondřej Michal: Sugar - Copper Blue (1992)
© facebook interpreta
Nejlepší skladba: "Changes"
Pavel Novák: Helena Paparizou - Protereotita (2004) Snad největší současnou řeckou hvězdu populární hudby Helenu Paparizou budou někteří možná znát jako vítězku Eurovize roku 2005, kdy se skladbou "My Number One" suverénně převálcovala všechny ostatní. O rok dříve vydala svou debutovou sólovou desku (již dříve se proslavila v duu Antique), na které se popravdě ještě trochu hledala, ale i tak je to velmi vydařené dílo. Taneční pop, poprock, trocha r'n'b, to všechno Helena zkouší, aby zjistila, který styl jí padne nejlépe. Osobně mi u ní nejvíc sedí rockovější poloha v "Taksidi Gia To Agnosto" a samozřejmě typická řecká laika v "M'agaliazei To Skotadi". Jen v samotném Řecku se alba "Protereotita" prodalo více než sto tisíc kusů a ani v dnešních dnech to nevypadá, že by se Heleně dařilo hůř.
Nejlepší skladby: "Taksidi Gia To Agnosto", "Matia Kai Hili"
Tomáš Parkan: Tina Arena - Don't Ask (1994) Ač byla Tina Arena, svět o ní už příliš neví. Přičemž, co se týče techniky zpěvu a kvality hlasu, může v klidu konkurovat Celine Dion. Navíc Tina Arena je i muzikantka a skladatelka (její písničky zpívá kde kdo, včetně Lucie Bílé) a ze všech jejích desek i vystoupení je poznat, že ze sebe vydává to první a poslední. "Don't Ask" je vynikající popová deska doby, ve které vznikla. Mimo uvedených kvalit samotné Areny je třeba zmínit velice zajímavý zvuk, ale třeba i to, jakým způsobem pracuje s rytmickým základem - rozhodně se neuzavírá pouze do balad. Kdo má rád raná devadesátá léta, měl by tuhle nahrávku vyhledat, koneckonců je australským Albem roku 1995.
Nejlepší skladba: "Chains"
Honza Sedláček: Mad Season - Above (1995) Pamatuji se, jak jsme vedli se spolužáky na gymplu velice "erudované" spory o tom, který že to grunger je ten nejdrsnější. Mým černým koněm bylo přitom vždy jen jedno jméno - Layne Staley. Zpěvák Alice In Chains to sice už na tomhle světě odpískal, ale usnout mi nedává pořád. Ještě radši než jeho domovskou kapelu si pak poslechnu malinko zapadlý projekt Mad Season, na němž s ním spolupracovali také kytarista Mike McCready (Pearl Jam), bubeník Barret Martin (Screaming Trees) a John Baker Saunders. Coby Mad Season fungovali pánové pouhý rok, přesto stihli vydat desku "Above", která v sobě spojuje chytlavost grunge, rytmičnost blues a údernost heavy rocku. K tomu přidejte Staleyho slovní psychedelii a nemůžete se nezamilovat.
Nejlepší skladba: "River of Deceit"