Oslava kýče v nabité Lucerně

11.04.2006 05:00 - Ondřej Leinert | foto: facebook interpreta

Petr Kolář v minulém týdnu vyprodal Lucernu. Mohli jsme to obejít širokým obloukem, nebo jen stručně zmínit, ale rozhodli jsme se pro obsažnější pohled na tento fenomén. Proč "Album" tohoto interpreta už měsíce trůní mezi nejprodávanějšími deskami na našem trhu a čím pozbyl ex-zpěvák Arakainu své rockové cti? I na to se v dnešním více než reportu z koncertu pokusíme odpovědět.
Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small c
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že Petr Kolář vyprodá Lucernu, asi bych si myslel, že dotyčný zkonzumoval vtipné kaše víc, než je pro zdravý duševní vývoj potřeba. Ale stalo se. Hudebně brakovité "Album" jinak nepochybně kvalitního zpěváka jde stále na dračku. Časté účinkování v nováckých estrádách, několik oslavných PR reportáží v pořadu "Prásk". Rocker, kterému není proti srsti vystupovat v Silvestrech či "Go-Go Šou" a nahrát desku s jedním ze symbolů statického tuzemského hudebního kýče, Karlem Svobodou. I to jsou důvody, proč se z relativně známého muzikálového zpěváka stala ve světě, který virtuálně utváří TV Nova, uznávaná celebrita. A celebrity jsou duševní potravou běžného konzumenta. Není proto divu, že takový konzument, když se dozví, že někdo, koho tak důvěrně zná z televize a novin, bude hrát v jeho městě, opatří si dlouho dopředu lístek, aby mu náhodou ta sláva neutekla. Výsledkem je pak tři týdny dopředu vyprodaná Lucerna.

Když jsem se rozhodoval, zda podstoupím zkoušku ohněm a navštívím koncert interpreta, při jehož poslechu mám pocit, že mne někdo permanentně nutí vypnout mozek, rozhodla nakonec jakási má mainstreamová vstřícnost. Mám v podstatě rád mainstream, pop a věci, co se líbí, a sám jsem dlouhá léta vyrůstal v prostředí, které běžné novácké pořady přímo adorovalo. I proto jsem vyrazil na koncert onoho zpěváka, o němž má babička nedávno prohlásila, že zpívá hezky a že už by měl konečně ve Slavíku vystřídat toho Gotta. Bohužel, obzor jsem si nerozšířil ani o milimetr a po celé té "show" jsem měl pocit, že jsem stejně vyprázdněný jako po dvouhodinovém bezcílném civění na nějaký pořad v televizi, nebo po rozhovoru s dívkou, co mě chtěla sbalit, ale přitom nevěděla, kdo je to Bulgakov a co jsou to Hradčany. Aspoň jsem si však doslova v přímém přenosu odpověděl na fenomén popularity tohoto interpreta. Ale pěkně popořádku.

Deset očí, Praha, 5.4.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Akce započala poměrně brzy. Už chvíli po sedmé nastoupila na scénu zaplněné Lucerny předkapela Deset očí, která solidním poprockovým představením s česky i anglicky zpívanými písněmi naznačila, že by to nemusel být špatný večer. Petr Kolář si vybral dobrý support, který především mladší část diváctva ocenila vydatným a zaslouženým potleskem. Zároveň bylo však patrné, že podstatné části lidí je tato skupina zcela ukradená. Ale abych si nehrál na falešného kritika, je třeba přiznat, že i já byl mnohem víc zvědav na čerstvého vítěze ankety Anděl Allianz 2005 v kategorii zpěvák roku. Pravda, trochu jinak než pětice postarších tet stojících za mnou, ale byl a Deset očí, jejichž hlavní síla nespočívala ani tak v hudbě jako v charizmatu zpěvačky Ivy Marešové, to nijak nezměnilo. Po půlhodinovém setu přišla krátká pauza, a pak už to konečně mohlo začít.

Pohříchu, hned úvod naznačil, že se bude jednat o zábavu notně mediálně vyhoněnou. Ani Chinaski, jimž lze komerční podbízivost vyčíst velmi snadno, neměli v zimě ve vyprodané T-Mobile Aréně zdaleka tak mohutné reklamní antré jako teď Petr Kolář. Zatemnělá scéna a do toho podobný hlas, jaký známe třeba právě ze spotů několikráte zmíněné TV Nova, předčítající předlouhý seznam sponzorů stylem, jakým jsou ve wachlerovských pořadech představována jména nominovaných. Jistě, bez oněch sponzorů by takovýto megavečer vůbec nebyl, ale když je to všechno prezentováno tak, že si člověk říká: "Ti všichni si tě, Petře, koupili," je to špatně. Anonymní hlas z reproduktorů následně zakázal divákům používání mobilních telefonů i fotoaparátů, hned na to popřál příjemnou zábavu a se slovy "Popkoncert uvádí..." věru neosobně zahájil následující více než dvouhodinové představení.

Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Když jsme u těch support partnerů, jedním z nich byl i nejmenovaný bulvární deník (ten, co vystřídal Večerník Praha), který na koncert vyslal několik distributorek. Bylo zjevné, že cílová skupina těchto novin vcelku věrně koherovala s návštěvníky Lucerny. Tedy žádné překvapení. A tak to v podstatě pokračovalo. Úvod obstarala patrně nejtvrdší věc z "Alba", rockový "Plamen vášně". Právě tato skladba je však i názornou ukázkou prázdnosti Kolářovy desky. Klasické, ničím ozvláštněné, tisickrát použité kytarové rify a zbytnělý text pro text, jenž vypadá, jako by ho někdo napsal dle příručky "Učíme se veršovat snadno a rychle" či "Básníkem za tři měsíce". Nutný úryvek? "Asi rvát se musím, jakej fór teď zkusím, radši hned Ti sebe na polštář dám. Ó... to je tutovej lék. Proč každý z lovců jen vzdech? Vstávej, tak do žil krev mi zas dej, plamen vášně je na prodej. Vstávej, tak do žil krev mi zas dej, Ó... ú... Plavu v lázni mořský, dotek krásky božský a přístav je Tvůj dech, co mi šeptá: Kvůli nám se boří chrámy, dámy shoří, hotovej je chlápek, není co dál. Ó to je tutovej lék. Proč každý z lovců jen vzdech?..." Nemůžu si pomoci, ale mně to přijde jako bezobsažné rýmované plkání naroubovatelné v podstatě na cokoli. Kýčovitost na pódiu tragikomicky doplňovala i projekce na pěti plazmových obrazovkách, k první písni to byla primitivní animace plamenů, k takové "Lásce" z muzikálu "Tři mušketýři" zas velké růžové srdce.

Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Lacině působila i Petrova neustálá pozdravná gesta do publika, které možná i vzhledem ke své věkové skladbě příliš živelnosti nepobralo, třebaže zkušenost kolegy Kosteleckého z návštěvy vystoupení vystoupení dvojice Eva a Vašek i vlastní z nespočtu povinně absolvovaných dechovkových exhibic v dětských letech říká "nepodceňuj seniory". Každopádně Petrova podbízivost hraničila mnohdy až s parodií a jeho přehnanou snahu manuálně podpořit atmosféru v sálu, když už tou tuctovou hudbou to asi příliš nešlo, omlouvám jen tím, že se ten večer natáčelo i DVD, které tu na musicserveru nějaký nešťastník dostane jistě brzy k recenzi. Do inovativního představení, jež jako by vypadlo z pera režiséra Adamce, vhodně zapadla i úsporná choreografie. Té bylo využito jen v některých písních a kdo by čekal, že když už, tak to bude stát za to, na své si nepřišel. Pokud jste sledovali například soutěž "Česko hledá SuperStar", v níž tuatam účinkující vystupovali s týmem tanečníků či tanečnic, můžete si stylizaci oněch scén vcelku živě představit. Je však třeba dodat, že byly ještě skromnější. Obstarala je vždy jen jedna dívka, tu v andělském kostýmu houpající se na houpačce (logicky při písničce "Jsi můj anděl"), tu zas v roli svůdnice pohupující se kolem Koláře a přistavené postele (takto byla doplněna interpretace "Vyznání"), tu prostě tančící... A tím by se dalo resumé kreativních nápadů ukončit, neb víc jich nebylo. Fakt, že ani s rekvizitami se nikdo dvakrát nenamáhal, dokládala zas skutečnost, že po celý koncert stály na svém místě, nikdo nic neměnil, zkrátka to tak stačilo.

Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small d
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Vizuálně nudné představení dokreslovaly nevelké plazmové obrazovky a světelná, či spíše žárovková stěna, na níž dle potřeby blikal nějaký nápis (v písni "Jsi volná" slogan "Jsi volná", jindy zas prostě "Petr Kolář") či obrazec (u skladby "Přístav sen" to byla papírová loďka). V dobách, kdy lecjaký interpret využívá projektorů a nápaditých klipů, to byl jednoznačně krok zpět. Plátno se občas před žárovkovou stěnou objevilo, ale víc než jednoduché statické obrazce na něm k vidění nebyly. Obraz tedy nijak nezaostával za zvukem, shodně oba ustrnuly v dobách, jež by západní posluchač okomentoval podobnými slovy, jako když John Travolta alias Vincent Vega navštívil s Umou Thurmanovou ve snímku "Pulp Fiction" jistý bar, v němž si připadal jako v muzeu voskových figurín. Kdo by čekal, že aspoň technická stránka zvuku bude vybroušená, nemohl být rovněž příliš spokojen. V pauzách, kdy se Petr Kolář melancholicky vyznával ze svých hudebních lásek, totiž jednou byl slyšet precizně, jindy ale skoro vůbec. Na druhou stranu, fajnšmekr toho dvakrát litovat nemusel, protože všechny slovní projevy byly svým nasládlým laděním i obsahem jako vejce vejci podobné. Petr má ke každé písni neobyčejný citový vztah, ať už ji zpíval s Precedensem, v muzikálu, "Pojišťovně štěstí" či na přání Karla Svobody. Chápu, že je Petr duší romantik, sám mám občas obdobně patetický problém (ostatně, když to tak cítíme a na ty ženy to stále tak zabírá...), ale všechno se jednou přejí a tady jsem měl pocit, že to Petr říká prakticky programově.

Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small f
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Patetickou hru na emoce umocňoval i třeba květinový ceremoniál. Nejdříve za Petrem s kvítím přišly děti. Aby ne, je oblíbenou berličkou reklamních agentur, když nevíš, jak zaujmout cílovou skupinu maminek a babiček, strč tam nějakou holčičku či chlapečka. Tady byla pro jistotu dítek celá skupinka. Ale aby toho nebylo málo, přišel hned píseň nato s velkým pugetem Karel Svoboda, který si před tím s kapelou Petra Koláře vystřihl na klávesy song věnovaný manželce Vendule "Ještě že Tě lásko mám". Oba chlapi se následně dojemně objali. A v roli květináře, patosmakera a hostujícího hudebníka se se Svobodou okamžitě vystřídala i muzikálová kolegyně Leona Machálková. S trochou nadsázky, jestli nějaký politik tento večer sledoval, nedivil bych se, kdyby přišel s novou verzí zákona "třikrát a dost". Petr dokázal, že je v jistých směrech, jak tvrdí, opravdu perfekcionista.

Je však třeba říct, že v celém tom politováníhodném epickém karnevalu marnosti byla i světlá místa. Tím nejvýraznějším byly některé písně z předAlbového období. Taková precedensovská hitovka "Horký odpoledne", to je příklad věci, v níž Petrův výjimečný hlasový talent nebyl zdeformován přílišně dramatickou muzikálovou stylizací či plytkostí interpretovaného textu. Rovněž sólo Radka Sladkého na bicí s následným zapojením vytleskávání publika se povedlo. Atmosféra v sále pak byla jednoduše strhující, když takřka celá Lucerna zpívala s Petrem zmíněnou Svobodovu píseň "Ještě že Tě lásko mám". Jenže strhující tak trochu smutně. Na jednu stranu je úžasné, když slyšíte tolik lidí jako jeden hlas zpívat s hudebníky jejich song, na stranu druhou, když je ten song tak unikátní kolekcí těch nejpředstavitelnějších textových klišé, chce se spíš plakat.

Petr Kolář, Praha, 5.4.2006 small e
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Petr je asi v jádru hodný a příjemný člověk, ale právě svou benevolencí pro spolupráci s kýmkoli spáchal uměleckou sebevraždu a stal se přes zjevný potenciál a kvalitu spotřebním zbožím v maskulturních krámech. Zbožím, které za rok vyjde z módy, nebo bude úspěšně dál brázdit pódia kulturních domů, sálů a televizní obrazovky. Někdy na jaře 2009 si bude vyprodaná Lucerna s Kolářem prozpěvovat prázdný text, který nesloží Svoboda, ale třeba nějaký Leinert. "Dej mi lásko kousek srdce a mé ruce budou navždy tvé. Dej mi lásko kousek sebe a mé nebe bude svítit už jen pro tebe," může znít patřičně klišé-vypointovaný refrén. Ten Leinert se bude stydět, ale vyprodaná Lucerna a nadmíru dobrý stav účtu mu budou dostatečným argumentem pro opovrhující kritiky, že svou službu maskulturnímu průmyslu vykonává dobře. A když se navíc se superlativy roztrhne pytel i na straně, jež by se měla snažit zrno od plev oddělit, odfrkne si a přestěhuje se třeba do Řitky. Pak si na barbecue party s Helenou Vondráčkovou řeknou, že život v Česku je v podstatě nádherný. Všude jinde by nás asi kopli někam, ale tady dál můžeme z dvacet let staré krupice vařit kaši, která se nikomu nepřejí. Mainstream má přece spoustu podob, a tak díky za to, že u nás je takto invenčně statická. Pravda, potřebujete občas někoho, kdo není úplně vyprázdněný a cosi v něm dříme, abyste mohli stvořit mediální příběh a prezentovat jistou auru výjimečnosti. V tomto případě člověka, který rockovým feelingem trochu vystupuje z řady, ale svou produkcí ho tam velmi snadno zpět dostanete. A pak už je váš. Čest braku, draku! Jak sám říkáš:

"Zpívej dál a dávej, to, co v srdci máš, svět není tak stálej, co s tím uděláš? Nemůžeš být věčný, napořád tu stát, tak si to teď užij, jestli máš to rád."

Ale pochválit tě za to nemůžu.

Poznámka pod čarou: Nechal jsme několik dní své pocity z koncertu zrát, abych se na věc podíval s větším odstupem. Asi zbytečně gentlemanské gesto, kvalitě se Petr vzdálil tak jako průměrný český fotbalový rozhodčí své cti. Teď je jen obyčejný pěšák, byť nadprůměrně úspěšný.

Petr Kolář, Deset očí, Lucerna, Praha, 5.4.2006


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY