Nejhorší bývá, když se vám dostane do ruky deska, kterou všichni chválí, všude na ni pějí samé ódy a vy stojíte s tou plastovou krabičkou v ruce a říkáte si, co když mě zklame, co když mi zkazí náladu? Stává se to u tzv. velkých alb, na které čekají davy a od nichž se očekává, že posunou cosi kamsi. Podobné to bylo letos na jaře s novinkou Slipknot "Vol. 3: (Subliminal Verses)". Parta šílenců se za poslední čtyři roky do povědomí metalové veřejnosti zapsala nesmazatelným písmem, ať už v dobrém, či špatném. Magory v maskách zaregistroval kdekdo, otevřít se jim ovšem vyžadovalo vždy trochu odvahy; více jí bylo potřeba u debutu, "Iowa" z roku 2001 už skýtala podstatně propracovanější a dospělejší sousta. No a jak to dopadlo s "Vol. 3: (Subliminal Verses)"? Dobře, hodně dobře.

Předlouho slibovala vydavatelská firma, že konečně dodá "Vol. 3: (Subliminal Verses)" na recenzi, až se musicserver.cz po měsících urgencí dočkal. Naštěstí novinka Slipknot je z těch desek, u nichž se vyplatí obětovat trochu toho strpení. Pochopíte to, jakmile odezní otevírací "Prelude", v níž Corey Taylor paradoxně zpívá, že je po všech. Zahajovací pozvolný dýchánek je vstupní bránou, která nechá plně vyniknout Slipknot v jejich nejagresivnější a pro ně nejpřirozenější poloze - druhý track je zběsilý HC rap-metal "The Blister Exists". Jenže i ta zdánlivě prostá vypalovačka se ukáže být barvitou skladbou, ve které je prostor nejen pro rytmické přechody a kejkle, ale dokonce i na maršálský pochod. To, co jednotliví členové dokázali na sólových projektech (Stone Sour, To My Surprise, Murderdolls), se konečně projevilo v plné kráse také v tvorbě domovské bandy - že totiž devítka šílenců z Des Moines jsou nejen králi extravagance, ale také schopnými muzikanty.

Napsat vypalovačku, která uhání mezi reprosoustavou a rve hřebíky z podlahy, dokázali Slipknot už na demu z roku 1997, ale doplnit ji o vyváženou práci se zvukem, jež by těžila z výhody devítičlenného tělesa, to jako by skutečně pochopili až nyní. Dobrá, že jsou na "Vol. 3: (Subliminal Verses)" zařazeny skladby výrazně klidnější a melodicky motivované ("Vermilion", "Prelude"), to by ještě nemuselo být natolik překvapivé. Ale že i v těch opravdových nášupech, které si nezadají s HC výbušností takových Killswitch Engage či Hatebreed, si troufnou škrabošky zaexperimentovat přerušováním rytmické stavby ("Three Nil") nebo dodáním chytlavé melodie podpořené scratchingem ("Duality"), to už vypovídá o zkušenostech a jistotě v kramflecích. V tom totiž spočívá hlavní síla nových Slipknot, kteří "Vol. 3: (Subliminal Verses)" dalece překonali krizi, která hrozila rozpadem svérázného souboru.

V centru "Vol. 3: (Subliminal Verses)" už nestojí pouze brutalita, ne nepodobná dřevním punkerům. Více důrazu je nyní kladeno na skutečnou písničkovou podstatu jednotlivých skladeb, proto se skupina snaží ustavičně pracovat se strukturou, nechce ulpívat na stereotypním povrchu rap-metalu. Změny uprostřed skladeb jsou kolikrát natolik radikální, že třeba v "Opium Of The People" chvíli posloucháte regulérní hardcore, který se v okamžiku zlomí ve stadiónový rock'n'roll a vzápětí v melodický trashmetal. Přitom hned po něm následuje zklidněná akustická "Circle", která má blízko k jemným polohám Taylorových Stone Sour. Stejně se to má i s vokálem, který už dávno není tím pověstným chraplavým štěkotem, plivajícím kolem sebe nadávky a satanistické poučky. Corey Taylor a jeho přisluhovači tentokrát rapují, křičí, zpívají, dojemně rozmlouvají o rodině i násilí současně. A takoví jsou Slipknot na "Vol. 3: (Subliminal Verses)" stále.

Novinka je nepochybně jejich nejlepší deskou a díky své různorodosti, zvukové i skladatelské barvitosti a ohromné vnitřní snaze překročit vlastní stín také jednou z nejlepších metalových desek tohoto roku.